Eugene Labiche, francouzský dramatik (* 5. května 1815 - 12. ledna 1888), posléze i vážený pan starosta, už od mládí úporně prahnul po kariéře spisovatele nebo alespoň žurnalisty. Bohužel kritika měla opačný názor a na dveře redakcí klepal mnohdy marně. Zlom nastal až v roce 1838, kdy s přáteli přivedl na svět jednoaktovou komedii Monsier de Coyllin ou L´homme infiniment poli, která mu otevřela cestu k divadlu. Od té doby píše jako o život, prameny se rozcházejí v počtu jeho her – od 113 do 220, což jsou zajisté úctyhodná čísla a vynesla mu přezdívku „král vaudevillu“(vaudeville je satirická muzikální jedno či dvouaktová fraška).

Ve svých hrách využíval lehkých i lechtivých situačních zápletek, aby diváky rozptýlil, potěšil a odvrátil alespoň na chvilku od tíživých starostí. V publiku již nesedávala rozverná, nafoukaná a bezstarostná šlechta, ale zástupci všech stavů. Proto nikdy neřeší složité mravní, psychologické ani sociální problémy, i když pochopitelně z lidské nedokonalosti vychází. Zápletky se vylupují lehce jako jadérko z tvrdé pecky, nedočkáme se skrytého tónu v podobě hořké, zžíravé kritiky. Jeho současník Emil Augier o něm napsal: „Nikdy nedrží v ruce bič nebo metlu, a vycení-li zuby, tedy jen proto, že se směje.“

A právě v takovém usměvavém duchu se nese hra Nejšťastnější ze tří. Na diváky se vyřítí vroucí spirála po sobě rychle jdoucích situací, gagů a dialogů, a ti se mohou cítit jakoby seděli na hřbetě uhánějícího koně, jež se zastaví až na samém konci představení. Po celou dobu divoké jízdy budete zataženi do tajemství fiakru číslo šedesát devět, který vozí nevěrné páry na romantickou vyjížďku. Zažijete na vlastní kůži pocit mrazení, které vyvolává stav, kdy se přetřásá něco, co úspěšně tajíte. A právě nyní zcela přesně pochopíte, co má na mysli přísloví: potrefená husa se vždy ozve. Alespoň ve svém svědomí a myšlenkách, zde to dodá grády vystoupení na jevišti.

Jen na okraj kraťounký vstup do příběhu, jehož tempo řídí neviditelný kočí fiakru a dost znervózňuje pana Marjavela, jenž prožívá navenek spokojené manželství. Také vyvádí z míry oba rodinné přátele, Ernesta a Jobelina, v klidu nenechá ani Hermance. Kdo je nevěrný? Kdo seděl v tom prokletém fiakru? Zvláštní, že každý myslí na sebe. Napínavé obraty vedou k překvapivému rozuzlení. Úplně stejně, jako v životě.

Režisér Vladimír Strnisko pojal situační konverzačku plně v duchu historických frašek, s předimenzovanými gesty, mimikou i verbálním projevem, který u některých představitelů šel až za hranice nutnosti. Zejména záletná Hermance (Simona Postlerová) svými zbytečně tvrdými, teatrálními, pozornost strhujícími výstupy poněkud odnímala divákovi možnost hledat jemnější nuance. Na druhou stranu režisér umožnil všem hercům prokázat, že umí hrát tělem, mimikou, gesty – třeba jedním prstem, očima.... kolikrát by se snad obešli i beze slov. Takovým příkladem jsou oči Kateřiny Herčíkové, jimiž vyjádřila upejpavost, chtíč, hloupost i vychytralost služtičky Lisbety, která dokáže život přijímat, jak přichází, bez skrupulí a výčitek. Vše říkaly pouze oči. Úžasné. Kamil Halbich (rtuťovitý a neposedný Ernest) také dokáže kultivovaně hovořit i vyjadřovat stavy pohnutí nebo radosti pouze svým tělem.

Díky vyrovnanému a hravému hereckému projevu (dále např. Ivan Řezáč, Michal Dlouhý nebo Martin Sitta), malebné scéně modelující francouzskou atmosféru, oživenou i patřičnými kostýmy, působí hra kompaktním dojmem. Nehledejme v představení víc než dobrou zábavu, osvobozující smích, skvělou náladu. A to přece stačí!!! Problémy si nás najdou jinde. Jak říkal sám autor hry: „ Divadelní hra, toť šelma o tisíci nohách, která musí neustále pádit. Zpomalí-li svůj běh, obecenstvo zívá; zastaví-li se, obecentsvo píská“

A zde nikdo nezýval, natož aby pískal, naopak v některých chvilkách se mu nedostávalo času k nadechnutí.

Eugene Labiche: Nejšťastnější ze tří uvádí Divadlo Palace. Nejbližší představení 29. února 2008

foto: Divadlo Palace