Netvoří souvislý děj, následují za sebou v řadě, jež ruší posloupnost. Často se jedná jen o jednu vzpomínku za druhou, jako by se vynořovaly odkudsi z hloubi mysli autora na principu asociace.

Vrah ale nepíše pro nás, celou cestou, kterou nás provází, píše pro sebe, pro nalezení vlastní identity, pro ztotožnění se, či pochopení zážitků časem odvátých a přitom všem mu pomyslný sloup jistoty tvoří psychoanalýza. Nálezt bychom také mohli princip znovuprožití, jež pomáhá smířit se s nepříliš šťastnými událostmi v našem životě. V tomto případě nejen s vraždou Johna Wakefielda, jež zároveň symbolizuje vraždu městečka Jante (aneb vymanění se), ve kterém vrah vyrůstá, ale také se samotným dětstvím.

Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že z Espena, jež vše vypráví v ich formě, vyrůstá kdosi, koho společnost odsoudí. Ovšem jen kdyby zde nefigurovalo ono pobřežní městečko Jante, jež nakonec přebere vinu za vše, co Espen později učiní. Sociálně jej determinovalo. Morálka a měšťáctví (pokrytectví maloměšťáků), věčné téma velikánů, jej nadosmrti poznamenaly. Tato kritika prosakuje celou knihou. Říká, že nebýt nich, nikdy by se tak nestalo. John Wakefield ztělesňuje to, co si pro sebe Jante vydobylo.

Především představoval symbol zákona Jante, jež spočíval v deseti přikázáních. Nikdy jej nikdo nesepsal, všichni jej ale vyžadovali od ostatních a nikdo se neodvážil ho porušit. Život zde pak znamená žít ve společenství, jež nikdo, kdo zde nevyrůstal, nepochopí.

Na vše se nazírá z dětství, z pohledu dítěte. Vše se prolíná, "dospělé" myšlenky vzápětí vyvracejí dětská, neotřelá a inovativní vysvětlení, ve formě esejistických úvah. Toho, co od knihy očekáváte, se však autor dotýká jen velice střídmě. Skromného a velice stručného vysvětlení se dočkáte až na samém závěru knihy. V průbehu se můžete dočkat jen spousty narážek, za nimiž však následuje propast..a dál nic. Další myšlenka, pryč ze slepé uličky.

Celé vyprávění se Espen snaží proniknout k podstatě věci a k poznání sebe sama. Často však jen krouží kolem horké kaše. Autor kritizuje měšťáctví, které podle něj zabraňuje člověku být naprosto svobodným, neboť jej stále svazují ona neviditelná pouta, která jej provází od samího dětství, tudíž později je téměř nemožné vymanit se z nich.

Hlavní myšlenku tvoří již tolikrát zmíněná kritika měšťáctví a sebepoznání, které provází každý kratičký úsek knihy. Jedná se o fiktivní román s množstvím autobiografických prvků z dětství autora (městečko Jante symbolizuje rodné městečko apod.), kterými se snaží vyrovnat se svým vlastním, ne zrovna nejšťastnějším dětstvím. Boří však všechny klasické prvky, které byste od románů očekávali. Přesto se tyto prosté psychologické reflexe dokázaly usadit i v jazyce severských zemí a výraz "Zákon Jante" se užívá i v běžné mluvě. Dílo se také dočkalo velkého ohlasu a patří k zásadním dílům dánské a norské literatury dvacátého století.

Přestože autor později vydal rozšířenější, propracovanější a "lepší" verzi, nestala se uznávanější než ta původní. Kniha obsahuje spoustu těžkých esejistických úvah, naštěstí chytře rozdělených do krátkých úseků. Po přečtení si ale musíte sami zrekonstruovat celý příběh, jež se odehrál. To pak nabádá k opětovnému čtení, tedy, pokud k onomu činu naleznete dostatek sil... Přeji hezké začátky.

^{Aksel Andemose, Uprchlík kříží svou stopu
Nakladatelství Argo, 2008
Zdroj obálky: www.argo.cz}