Unavení a přetažení otcové, kteří sotva dorazí domů ve valné většině spěchají zase někam pryč (na pivo, na fotbal, na pinčes – nebo za milenkou:-) a nebo prostě jen někam, kde zapomenou na všechny problémy v práci i na ty, které věčně mají s neposlušnými dětmi a zvědavými, uštvanými a rozčarovanými manželkami.

No a ty zvědavé, uštvané a rozčarované manželky. Ty, které se daly nachytat na spoustu slibů, představ o společné budoucnosti, štěstí apod. Ty, které musí najít, pochytat a zkrotit rozjívené děti (jež se urputně brání a dávají jim co proto), napsat s nimi úkoly, zopakovat učivo (pokud se ukáže, že školní výsledky neodpovídají představám rodičů – že odpovídají představám dětí matky jaksi nezajímá), přitom zadělat na koláč, oškrábat brambory, někde mezi vyjmenovanými slovami a naházením brambor do hrnce naplnit pračku a zapnout ji na plný chod, posléze tu divou zvěř nakrmit, posbírat špinavé nádobí, umýt ho, poskládat zpátky do linky (a vida, v kuchyni už to vůbec nevypadá na předchozí bojové manévry), zamést či vytřít, nahnat děti do vany, o několik minut později je zase vylovit (pokud se mezitím neutopily či navzájem nepozabíjely), pověsit vyprané prádlo, a na dobrou noc dětem přečíst pohádku (někdy ovšem jedna nestačí).

A zase nastal večer. A my (jedno jaká skupina, jestli otcové či matky nebo snad děti) spěcháme, abychom stihli ještě kupu dalších věcí, než konečně uvolněně ulehneme do postele. Odkud - zajisté - ráno zase při velkém třesku vystřelíme, abychom si odspěchali další den našeho života...

No a někde uprostřed toho spěchu jsem jednoho dne zjistila, že lásky není nikdy dost. A i když svým dětem při každé vhodné příležitosti nezapomenu připomenout, že je mám moc a moc ráda (rozhodně jim to netvrdím, když mě naštvou ani jim to nevnucuji po návratu z rodičovského sdružení – ale těch příležitostí se najde i tak až až), stejně to možná ještě není dost.

A pak jsem jednoho dne ztratila svůj amulet. Plyšovou žirafu. „Kdo najde žirafu, toho opusinkuju,“ prohlásila jsem, když jsem se po schodech vydala dolů (abych ji našla a zároveň si poslechla dceru, která dole v pokoji hrála na klavír). Nahoře nastalo boží dopuštění. Oba mí synové doslova lítali po bytě a snažili se najít žirafu. Pobavilo mě to, dojalo a já nevím, tak nějak mě to dostalo na kolena - obrazně řečeno. Došla jsem dolů. A dcera, klidně pozorující to hemžení nad našimi hlavami, poznamenala: „Máš ji na stole.“

Jelikož jsme se chvilku předtím pohádaly, nejistě jsem na ni pohlédla. „Chceš opusinkovat?“ nadhodila jsem. Nic. Jen po mně hodila pohledem. Ale to mi stačilo. Záblesk naděje a zároveň určitá nejistota (přece jen nemohla ve svých téměř 14 letech přiznat něco „tak dětinského“). A tak jsem ji opusinkovala. Jen se uculovala, nic neříkala, ale ani nemusela.

Ovšem to už se ze schodů řítili kluci. „Je na stole! Já ji našel!“ křičel prostřední, starší a rychlejší. A nejmenší, plačky: „Ale já ji viděl první! Tys mě předběhl!“

Jak to dopadlo? Svůj díl pusinek samozřejmě dostali všichni tři. Dostávají ho každý den, ráno, když odchází do školy, odpoledne, když se vrací, každý večer než jdou spát a mezitím kdykoli mi to dovolí a kdykoli to potřebují. Ale přece jen mě hřeje na srdci zvláštní teplo, protože vím, že v dnešním uspěchaném, technikou převybaveném světě plném drog, násilí, krutosti a odstupu, si tento okamžik v sobě ponesu jako dar.

A žirafa? Zase mi přinesla štěstí...

Foto: tn3-1.deviantart.com