Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Pošta nám zdražila

06.03.2008   Ivo Fencl   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Zrovna jí bych ale nenadával. Mám ji rád...



Na druhé straně je pravdou, že se pošty mění. K lepšímu či horšímu? Podívejte se na to s námi s nadhledem. Je přece řada povolání, která dnes už známe jen zprostředkovaně. Tak třeba výrobci původních pivovarských sudů, co je s nimi? Vymírají, pochopitelně, a jsou tu už pouze osamělí jedinci. Podobně je tomu i s některými sortami pošťáků. Chcete příklad? Tady začíná:

Celá čtyři léta, od roku 1896 až do roku 1900 konal jsem celonoční služby ve vlakových poštách, pravých to galejích poštovnictví vůbec,“ vzpomíná ve svých pamětech Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951), známý dekadentní literát. „Mělo to své výhody. Z Prahy jsem dojížděl do Vídně, Bavor i Sas. V Cmundu jsme přestupovali do vídeňského ambulančního vozu, kde jsem měl s poštovními úředníky pracovat vždy až do Vídně, avšak mnozí, vidouce mne, slabého a unaveného, vlídně se zřekli této pomoci, a tak jsem pří jízdě z Cmundu do Vídně napsal řadu referátů pro Literární listy a Nivu, později pro Moderní revue, a když jsem dojel do Vídně, šel jsem se do ambulančního vozu jenom umýt. A pak jsem - i po probdělé noci - s velikou chutí bloudil po vídeňských obrazárnách a muzeích. Právě tehdy jsem se poprvé zatoužil stát sběratelem. Byly to šťastné časy.

Tolik bohém, svébytný Karásek ze Lvovic, ale nevěřme mu docela. Pár stránek dál píše v těchže Vzpomínkách: „Služba ta byla privilejem jenom nejstarších úředníků. Jezdili pouze dobře zapracovaní oficiálové a mladý úředník jako já byl pokládán za neschopného této práce. Ambulanti, jak se jim říkalo, byli jakousi elitou. Proto jsem byl překvapen, že mne chce vrchní správce Machník přidělit k službě ve vlakových poštách. Řekl krátce, že pojedu na zkušební jízdu již příštího dne, vzal rozdělení služby a místo onemocnělého oficiála napsal mé jméno. Byl jsem jako omámen. Nelekal jsem se práce a měl i potřebné geografické vědomosti. Pochyboval jsem sice, že při svém útlém zdraví snesu pracovat stoje v poštovním voze dlouhou řadu hodin, bylo tu však jedno lákadlo: diety. Ty byly značné. A já tolik potřeboval peněz pro domácnost matčinu! Za jízdu do Vídně se přitom bralo až osm zlatých. To byl ovšem úředník tři dny mimo domov a měl se stravovat v drahé Vídni… A tak jsem začal svou kariéru poštovního ambulanta a hned první den tak hbitě, že staří pánové nevycházeli nad začátečníkem z úžasu.“

Řeknete bylo? Bývalo?! Ano, ale tato práce prováděná v nitru modrých poštovních vagónů, kterou jsem léta vykonával i já (a čirou náhodou přesně sto let po Karáskovi ze Lvovic), se za následující dlouhatánský věk moc nezměnila, na mou duši ne. Jako se nemění ani klasické bílé obálky. A že se podobné jízdy staly nerentabilními? Ano, byly takými shledány a ke zrušení ambulancí došlo v květnu 1999. Ze dne na den se přestalo putovat, ostatně, dávno už ne až do Vídně, nýbrž jen z Plzně do Českých Budějovic, Domažlic, Klatov, Chebu, Karlových Var, Tachova, Stříbra, Plané u Mariánských Lázní, Chomutova… atd., už ani po těch deseti letech nevím, kam všude jsme ještě směřovali a kde nocovali, stravovali se, žili... Vše skončilo. A lidé? Odešli také. Kam? Často do nové, velké žluté stavby za Plzní směrem na Křimice. Na stabilní už poštu. Ale i jinam. Dva, které znám, jsou třeba tramvajáky, další množina už v důchodu. Vzpomínáme někdy a jak to bývá, jen světlé, často přímo prosluněné vzpomínky vytanou, protože kdo by mohl zapomenout na romantiku onoho povolání? A tak se rok co rok nejméně dvakrát scházíme, v květnu a v prosinci. Zjara obvykle v hospodě zvané Tunel…
 
„… a vzpomínáte na Miloše? Sotva náš vlak prvně zastavil na Jižním předměstí, už jeho žena buší na ambulanci. Sebrala mu, káča, diety, vrazila do ruky jablko, suchej rohlík, mrkev - a teď si rajzuj.“ Smích.

Víš, Ivo, já šel do poštovní školy už ve čtrnácti letech,“ vzpomíná penzista Láďa Seidler. „Od šestnácti do osmnácti jsem dělal v expedici, ale už od roku 1957 jsem se vozil s poštou. Je to půl století. A když jsme dojeli, tak jsem třeba i sbíral houby okolo Domažlic. Dneska už mě ale bolí klouby.“ Směje se – tento optimistický beran rozený 16. dubna - a jeden přes druhého hovoří i ostatní, tak třeba paní Ladmanová, bývalá to dispečerka, či Ivana Kašparová, šarmantní černovláska, která se kdo ví proč nikdy nevdala, jenže těch Ivan pracovalo na poště mnoho… A co odměřený pan Kojan z Klatov, kterému chyběl prst? To je jedno proč, ale když třídil dopisy, stejně byl nejrychlejší. Už mezi námi ale není a zemřel i Vašek Platil, Filozof mu říkávali. I paní Tolarová odešla, i paní Lišková. Infarkty, leukémie… A Václav Matějků, ten zase kdysi začínal ve slévárně. Jarka Husárková byla „před poštou“ zdravotní sestřičkou a starý mládenec Zdenda Hanzlíček, o tom jsem napsal celé kapitoly hned do dvou svých knížek. On uměl a snad ještě umí vyprávět skoro jako Hrabal. Bloumá dnes Plzní a jiní opravdu nepřijdou, už nejsou. A není tu ani ten vůbec nejstarší, totiž pan Alois Bláha (nar. 1911). „Ještě žije? Ještě bydlí ve Starém Plzenci?“ ptá se mne kdosi. Není to kupodivu obecně známo! A já to nevím. Rád bych tu přitom poctivě vzpomněl na každého, ale ještě správnější by asi bylo zavzpomínat i na všechna ostatní zaměstnání, která už zmizela ve stoupě a která zůstanou pouze ve vzpomínkách, tedy dokud ti lidé také nezemřou. A dokud nezmizí i tento článek…

(Zkrácená verze textu již byla uveřejněna Mladou frontou Dnes)
Fota: archiv autora



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 6.3.2008 - 6:18

Já na to zapomněl, tak abych nedostal vynadáno: na tom malém obrázku jsem s dr. Tamarou Kopřivovou, plzeňskou básnířkou. Dole křtíme román Smíš zůstat mrtev (NAVA 2006) v Americkém centru v PLzni. Zleva tito spisovatelé: dr. Ulčová-Gallová (také významná odbornice v oblasti porodnictví), JUDr. Pexidr, též skladatel, herec Juřička, Jirka Hlobil a Markéta Čekanová (i moderátoři), básník Josef Hrubý.

Od: Martina Bittnerová - 6.3.2008 - 15:56

Měla bych k textu několik zásadních připomínek. Přestože za života Karáska ze Lvovic nebyla poštovní služba zřejmě žádný med, tak dostat se na takové místo, bylo pro člověka výhrou, neboť měl zajištěnou existenci a jednalo se o místo tzv. pod penzí. Čili zřejmě básníkova duše trpěla, ale musel se něčím živit, stejně jako se živí i současní autoři.
Takže pochopitelně služba jako taková je vždy řehole, ale záleží, z jakého úhlu pohledu se na to díváte. Kdyby například Karásek pracoval někde v továrně, bral by třeba i menší plat a hlavně po odsloužených letech by si o penzi mohl nechat zdát sladké sny.
Co mě ale na textu zamrzelo nejvíc, že je v něm Karásek ze Lvovic prezentován jako bohém, a přitom on byl v podstatě spořádaný člověk, o výstřednostech spíše psal, než by je prováděl. Liboval si sice částečně v póze - protože ostatně byl dekadent, ale jako člověk měl snad tak dva hříšky, rád se nápadněji oblékal, čili se stylizoval do role dandyho, a pak veškeré své finance investoval do sbírání uměleckých předmětů.

Od: Ivo Fencl - 6.3.2008 - 18:40

Martině Bittnerové děkuji
... za upřesnění. Nejsem na Karáska ze Lvovic nijak velký odborník. Ivo

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.9785 s