Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Klára pátrá

09.03.2008   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Povídka

„Mně se ztratil kluk.“
Detektiv se díval na šestnáctiletou studentku a uvažoval, nakolik je asi solventní.
„Ztratil, hm. Ale není to případ přímo pro policii, co?“
„Ne, spíš jako pro Phila Marlowa.“
Zná Chandlera! blesklo jím. Zná spisovatele, to už dnes není úplně běžné. Objednal dvě kávy. Rozhlédl se po žluté kavárně. V tu dopolední chvíli zela prázdnotou: „Jak to, že nejste ve škole?“
„Utekla jsem.“
Byla to jemná, živá dívka se samozřejmými pohyby dospělé ženy. V tváři se jí zračila inteligence i opatrnost. Nebude to celé bouda na mne? pomyslil si. Pátral v tom obličeji, ona však pravila: „Jestli si myslíte, že to je akorát legrace, tak na to zapomeňte. Filipa náhodou miluju - a s vámi se tu scházím jen proto, že mi dočista zmizel.“
„Zmizel? Jak se to stalo?“
„Na konci školního dvora je malá branka, kterou nikdy nikdo nechodí. Taková zelená. Zrezivělá. Jen málokdy si děti hrají až u ní. Před třemi dny dopoledne bylo pod mrakem. Stáli jsme s Filipem v zátiší u altánu a něco mi říkal o Subjektivníku. Najednou se otočil a koukal na tu branku jako střelený, snad peklo v očích, řekla bych… Povídám jen: Co? Dal mi pusu! Sebral můj deštník z altánu deštník a šel, pořád se vzdaloval, zmenšoval… A na dvoře jinak už vůbec nikdo nebyl, jen vítr tupě tvořil trychtýřky. Taková malá tornáda, skoro se setmělo.“
„Vím, to pondělí přišla první letošní bouřka. Díky,“ kývl na útlou servírku.
Klára míchala kávu. Už nebyla tak klidná jako na začátku. „A dál?“ zeptal se jí Lorenc.
„Těsně před vrátky se Filip otočil a kývl na mne, ale tak divně, asi jako by říkal: Přece se ještě uvidíme, nebo už ne? A bral za kliku a - to vůbec nechápu - bylo otevřeno…“
„A potom vyšel ze dvora?“
„Jako duch. V tom tichu. Než za sebou zavřel, uviděla jsem ale divnou věc.“
Lorenc se pousmál. „Vy jste ještě mladá. Co jste viděla?“
„Rudou zář.“
„V kolik to bylo hodin?“
„Deset hodin dopoledne. Velká přestávka.“
„Jak to ale, že byl dvůr tak prázdný?“
„A vy byste si tam šel v šestnácti kopat s míčem?“
„Ale co menší děti?“
„Haranti? Ti pokaždé dělají bordel až na druhé straně školní zahrady.“
„Všichni?“
„To je právě to.“ Naklonila se nepatrně kupředu a rusé vlasy jí sklouzly přes oči. „To, co jsem uviděla za vrátky, když jimi Filip vešel až do jiného světa menhirů či čeho, to vypadalo právě jako děti.“¨
„A co tam ty děti dělaly?“
„Jen tak tam stály, jako by v půlkruhu. Rituálně? Kdo ví, ale byly to jen siluety malých postaviček. A oni… A oni na Filipa už čekali. Pak…“ Zmlkla.
Usmál se jejímu výrazu. Uprostřed čela se jí vytvořila krátká svislá vráska, která působila půvabně. „Hm, a nebyli to spíš malí zelení mužíčci?“ usrkl kávu.
„Ne, byli rudí.“
„Tedy Komančové?“
Vstala: „A mám vás dost.“
Šla přes kavárnu, máchla dveřmi, až se zvedl vítr, odcházela v hezké sukni… už se neukázala. Zůstal sám. Dlouho neotálel, vyběhl bez placení. Stál na šedém náměstí a ještě ji spatřil nastupovat do tramvaje. V poslední chvíli naskočil.
Posadil se za Kláru a klidným hlasem jí něco zašeptal. „Až na konečnou.“ A když tam pak kodrcavý vůz obkroužil parčík a všichni vystoupili, oni dva zůstali. Neotočila se, řekla: „A teď?“
„Vystoupíme taky, půjdeme.“ Udělali to a stromy a keře a plevely okolo, všechno rostlo, zatímco oni jako by se zmenšovali. Klára zamyšleně utrhla petrklíč: „A já už myslela, že se s vámi ani nedá mluvit.“ Zastavila se. Z houštin vyzařovalo cosi víc než temnota. Stála v hluboké tůni a brčál je oba dva zeleně obaloval. Ne, nikdy by nevěřila, že se takováto „botanická zahrada děsu“… ukrývá hned, ale hned za JEJÍM městem.
Anebo sním?
Zdá se mi to? A někdo mne teď i políbí? A Lorenc už nebyl oním detektivem, už...
Bylo už zase přesně deset. „Kdo vůbec jste?“ „Rozhodně ne král elfů.“ Zasmál se. Lhal? Ne, ne, pojďme radši, pomyslila si.
A pak se prodrali vysokou ostřicí a mezi kamínky a Filip už tam na ně samozřejmě čekal.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 9.3.2008 - 13:27

Co mne, byť nepatrně, inspirovalo...
Klára pátrá je velice volně a zdáleně ovlivněno jednou prózou Arthura Machena, o kterém podrobněji píšu ve své knížce "Norman Bates kontra Fantomas" (PRO LIBRIS, PLZEŇ 2006). Česky vyšly Machenovi hlavně výbory Vnitřní světlo (AURORA 1993) a Otevření dveří (AURORA 1999). Literární kvality některých jeho povídek jsou diskutabilní, ale obsahově to bývá zajímavé, i když se očividně inspiroval například Robertem Louisem Stevensonem či Sirem Arthurem Conanem Doylem. Klára pátrá by nevznikla nebýt titulní povídky druhého výboru, která vyšla roku 1931. Jinou věcí ale je, že život předlohu Kláry trochu znám a o "Filipovi" jsem taky slyšel... I.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2385 s