Neřadím se k žádným ekologickým aktivistům, přesto jsem si nedávno uvědomila, jak zapomínáme na používání darů přírody. V Babičce Boženy Němcové ústřední hrdinka vypráví, že má v truhle s prádlem nasušenou levanduli, aby jí vonělo, a když pak ve stejnojmenné nahrávce divadla Spejbla a Hurvínka otevírají po dešti okna, aby svěží vzduch vnikl do chalupy, uvědomuje si posluchač, že ve městě se musí cítit o něco podobného silně ochuzen. A přitom tu vůni mám na patře, zvlášť, když si vzpomenu na své návštěvy u babičky.
A když jsem pak četla Japonečky spisovatele Joe Hlouchy, který několikrát navštívil Japonsko počátkem minulého století, kde líčil všudypřítomnost čerstvých květin, jejichž aranžmá právě Japonci povýšili na umění zvané ikebana, měla jsem chuť vyhodit všechny deodoranty do koše.

Jenomže kde vzít ve městě čisté povětří. Když déšť vytvoří jen nepěkné kaluže, které člověku znečistí oděv při putování do zaměstnání. Potom našinec musí sáhnout po spreji, protože přirozeným způsobem mu prostě doma zahrada nerozkvete.

Někteří nadšenci volají po návratu k přírodnějšímu stylu života, a já musím vlastně souhlasit. Není nad to si ráno přičichnout k orosenému tulipánu, či si stůl ozdobit kopretinami z louky.

Ale ještě pořád si v létě můžeme nasbírat a nasušit byliny, a nahradit jimi zbytečné chemické spreje. Já to určitě letos udělám a mrzí mě, že mě to nenapadlo dřív. Budu to mít ale ulehčeno o to, že se stěhuji právě na venkov. Naštěstí. A pokud můžete, učiňte tak rovněž, jen si nejsem jistá, zda-li zrovna na českých polích potkáte levanduli. Já osobně jí naposledy viděla před deseti lety ve Francii. Každopádně, pokud se vám to podaří, můžete mi jí trochu poslat…

_{Foto: files.myopera.com}