Navíc vyznívají silně propagandisticky.Později už však ve svých filmech zobrazuji situaci tehdejšího poválečného Japonska.

Kdo jsem?

Akira Kurosawa narozen v Tokiu 23.3. 1910, umírám 6.9. 1998.

Zpět ale k mému životu. Narodil jsem se jako nejmladší ze sedmi dětí učitele vojenské akademie. Od svých sourozenců jsem se již v tak raném věku značně lišil, neboť oni, postavy urostlé, a tedy i nadané pro sport jej milovali a já nenáviděl. Můj otec se mohl pyšnit pravými samurajskými předky a rodokmen se dal vystopovat až do 11. století. Přestože v rodině již bylo tradicí vydat se na vojenskou dráhu, já naštěstí díky nemoci v dětství vyvázl. Tehdy vše směřovalo k umění, z čehož se nakonec vyklubala studia na umělecké škole. A abych měl něco na přilepšenou, vydělával jsem si během této doby  kreslením do přílohy ženského časopisu. Ačkoliv některá má díla se dočkala uznání, nezaujala natolik, abych se malířstvím mohl živit. Začal jsem se tedy věnovat filmům. Zde už pak šla vidět jistá profilace, o které jsem ale zatím ani já netušil, v co vlastně vyústí. Vše počalo mým zalíbením v němých filmech a to nejen japonského původu.
 
A právě také zde se zrodila ona schopnost spojit tradiční japonské téma se západním pojetím příběhu a napětí. Inspiroval jsem se u raných amerických westernů. I můj nástup k režii, vypadá téměř pohádkově. Sotva jsem se roku 1936 přihlásil do konkurzu na asistenta režie (u společnosti Toho, kde pak nejvíce asistuji slavnému Kadžirovi Jamamotovi ) hned mě přijali a ve velice krátké době si díky neuvěřitelnému štěstí vyzkouším téměř všechna filmová řemesla.
Ve svém prvním samostatném filmu s názvem Sugata Sanširó (Velká legenda Judo) se zabývám japonskými mistry juda v 19. století. Chtěl jsem, aby tento film především povzbudil a dodal na síle bojujícím Japoncům ve druhé světové válce, kritici jej však pojali jako sudičku všech dalších nadcházejících filmů. Prý již z něj se nedal přehlédnout talent i mé celoživotní téma, které se týká vztahu učitele a žáka.
 
Všechny filmy z válečné tvorby si všímají situace těch nejchudších, zobrazují bídu lidí a často se zabývají otázkou, kde je hranice, kdy člověk začne porušovat pravidla jak psaná, tak nepsaná a kde jí je konec. Také se snažím o kritiku korupce o objevení původu sociální nespravedlnosti a v dnešní době řečeno také otázkou práva a bezpráví.

Kritici dále také říkají, že již v prvních filmech udivuji svou samostatnou režií, silnými náměty,dokonalou kamerou, hereckými výkony a v neposlední řadě také prostředím filmů. Jako další film v pořadí následuje onen, jejž jsem vyrobil na zakázku. Jeho obsah se dá prostě vysvětlit, pojednává o pracovním nasazením děvčat, která pracují v továrně na výzbroj v Ichiban utsukushiku, negativ toho filmu (Nejkrásnější, 1944) i kopie posléze zničili na podzim roku 1945 z popudu americké okupační správy.

Do konce druhé světové války natáčím ještě hodně filmů, ale výrazný úspěch, který sklidím u domácího publika mi přinesl v roce 1948 Opilý anděl, ve kterém se zabývám příběhem předměstského lékaře v poválečném Tokiu. V roce 1950 jsem pak natočil film podle přepisu  literární předlohy, dostal název Rašomon. Vznikla z něj doslova senzace a to i na filmovém festivalu v Benátkách, kde získal v roce 1951 Zlatého lva. Hned v roce 1952 se mi podařil další kousek, který pojednává o úředníkovi Watanabovi, který umírá na rakovinu (Žít, 1952). Závěr se řadí mezi uspokojivé, úředník umírá s pocitem uspokojení ze života.

Dále následují filmy jako Sedm Samurajů, kteří se rozhodnou bránit svou vesničku před útoky loupěživých band. Snímek rovněž získal úspěch a dočkal se ocenění Oskarem. A pro nemnohé se stal inspirací, například Sturges podle něj zpracoval kultovní akční film Sedm statečných. Také další film posloužil jako zdroj inspirace. Tentokrát se jednalo o film Tělesná stráž (1961) a inspiroval se jím Sergio Leone ve filmu Pro hrst dolarů.

Často mě také bavily filmové adaptace, mezi něž se řadí například Krvavý kůň (1957) , kdy zasazuji děj Shakespearova Macbetha do feudálních válek japonského středověku. Z ruské literatury se pak jedná o filmové adaptace románu Idiot od Dostojevského a hry Na dně od Gorkého.

Zlaté časy však minuly koncem 60.let, tehdy se celá japonská kinematografie potýkala s krizí  a tehdy se hluboce dotkla i mě. Nesnel jsem neúspěch a pokusil jsem se o sebevraždu, málem mi vyšla. Bohužel, jsem zřejmě dítě štěstěny a vše jsem prý jen zázrakem přežil.

Nakonec jsem se tedy vzchopil a natočil ještě tři poslední filmy. Tím prvním, který vypráví o sibiřském lovci, natočeném v roce 1975 je snímek Děrsu Uzala. Následuje historický velkofilm Kagemuša (1980) zachycující události v Japonsku během 16. století. V tom posledním se pak vracím z dob minulých do současnosti a závěrečný film Ještě ne dokončuji v neuvěřitelném věku 83 let, symbolicky se v něm už také připravuji na smrt.

Dnes tedy slavím své výročí.

(Během roku 1982 proběhla celosvětová anketa pod patronací UNESCO, ve které měli filmový kritici a tvůrci z celého světa vybrat 100 nejlepších filmů celé historie kinematografie. V tomto žebříčku „top 100“ se objevily  hned tři filmy od Akira Kurosawy a to Rashomon, Žít a Sedm samurajů.)






Zdroj fotografie: www.filmsquish.com