Ale jaké jsou pohádky pro dospělé? Také vycházejí ze života, mohou se chlubit nadsázkou i fantazií, nosnou metaforou, i ony mají v sobě zakuklené pravdivé jádro.

Lojze Kovačič ve svých drobných povídkách či pohádkách otevírá jiný, dnes už neznámý svět. Inspiroval se malovanými příběhy na vesnických úlech. Tato tradice ve Slovinsku spadá už do 18. – 19. století, kdy se včelstva přestěhovala ze slaměných košů a vydlabaných kmenů do velkých úlů. Potulní malíři, jež zdobili venkovský nábytek, svými štětci poznamenali i vletové otvory úlů. Klášterní a farní úly pokrývali náboženskými motivy v čele se sv. Izidorem s cílem chránit je před uhranutím. Postupně začaly převládat i světské výjevy. Satirické, vtipné náměty celkem běžné v tehdejší společnosti (žena vyhánějící opilého muže z hospody, výsměch a trest nepoctivým řemeslníkům...) jen zaštiťovaly boj mezi dobrem a zlem, láskou i nenávistí, ale i hledání identity, postavení člověka ve společnosti, jeho touhy a ambice.

Kovačič formou podobenství přináší dávné příběhy, v nichž se odehrává cosi, co přesahuje i zasahuje dnešního člověka. Cíleně lidsky filosofické jsou podtexty všech příběhů, ten poslední přináší i apokalyptické vyznění. Jemná ironie a nadhled zjemňují i nekonečné činění Jurije, smutného hrdiny jedné z povídek, jehož životním cílem je napsat román. Podstatu tvůrčí činnosti zde autor plně vyzdvihuje, ale Jurij ve svém slepém zápalu ani nepostřehl, že mnohem hodnotnější a trvalejší by byly jeho krásné malůvky na okrajích papíru, teď jenom vedlejší produkt, které maně, jakoby bokem a nevědouce, črtal v rámci usilovného (avšak beznadějného) přemýšlení nad románem. Nakonec mu opět zůstaly pouze dvě věty, kterými vymezil děj budoucího románu, úvodní a závěrečná, mezi tím nic napsat nedokázal:
První: „Bůh nám daroval život.“
Poslední: „Darovanému koni na zuby nekoukej.“

A z takových drobných paradoxů se život skládal, skládá a patrně i skládat bude. A Kovačič je dobře znal a dovedl z nich čistě vytáhnout to podstatné, typické a šťavnaté.

Lojze Kovačič (1928 – 2004) v mládí žil s rodiči mimo Slovinsko, skoro vůbec rodným jazykem nemluvil. Přesto se brzy vypracoval ve vynikajícího prozaika: „ Byl výborný stylista s bohatým a precizním slovníkem, což je pro překladatele velice tvrdý a náročný oříšek,“ posteskl si jeho překladatel Aleš Kozár.

Kovačič se proslavil hlavně autobiografickými romány, v nichž se snažil o autentický pohled na sebe samého i dobu, ve které žil. V románu Přistěhovalci popisuje nelehký osud své rodiny za války. I další prózy ( Skutečnost, Fragmenty, Křišťálový čas, Dozeměvstup, Dětské záležitosti) mu přinesly řadu ocenění, např. Prešernovu cenu v roce 1973, cenu Kresnik nebo Župančičovu cenu.
Českým čtenářům se představuje ne zcela typicky právě Příběhy z malovaných úlů, v nichž ve zkratce vypráví moderní legendy prostoupené podobenstvím.

^{Kovačič Lojze, Příběhy z malovaných úlů
Vydalo nakladatelství DAUPHIN v roce 2007
Foto: www.kosmas.cz}