Ve stopách Alfreda Jarryho, jala se Svatava založit s přáteli i v Čechách patafyzické kolegium. Za sebou v té době měla studia na Teplickém gymnáziu a Střední knihovnické škole v Praze. Spala na velmi, v dnešním pojetí, multikulturní levné ubytovně a profesí se jí staly ubíjející šichty ve smaltovně hrnců. Šestnáct hodin práce, čtyřicítková vedra, rtuť a chlor. Bezpečnost práce? Nedejte se vysmát.

„Málem jsem tam přišla o prsty na levé ruce“, předhodila výsměšně Radimu Kopáčovi do Práva. Ptal se, proč literátka jejího formátu psala pro něco tak úpadkového, jako je Cosmopolitan. „Proč se mě nezeptáte, jak se literátka dostane k takovémuhle humusu?“ Jak je vidět, smaltovna zanechala v básnířce a prozaičce dojmů více než celý life-style plátek. Ostatně, není se čemu divit.

Nekončící stereotyp. Všudypřítomná nasáklost socialismem. Touha po lepším, svobodném a nešedivém světě. Zmatek v sobě sama. Podtrženo sečteno, Svatava začala inklinovat k surrealismu. Do onoho psychického automatismu přitom dokáže vykreslit děj s nonšalantní otevřeností a zároveň niternou zpovědí. Umělecky, ale přitom neuvěřitelně srozumitelně a lidově reaguje na pálivé podněty, s výsměšným tónem je publiku předhazuje k rozsápání, aby se pak od něj se zamračením odvrátila a upadla do zádumčivé melancholie vlastního nitra.

Vlastní svět, cesta jako objekt o sobě sama, realita coby podružnost. Svatava Antošová stvořila vlastní světy. V duchu patafyziky zaprodala duši absurditě a právě v ní konstruuje svou novou realitu, poskládanou z kostek lega dřívějších hradů. Nepotřebuje manuály, předkreslené vzory. Nejčastější kostička? Červená…

Beznaděj a prázdnota se často schovává za vznosné obrazy, stejně jako nic netající, avšak strohý sex. Existenciální otázky zůstávají vyřezány tupými nožíky na odvrácenou stranu pozvracených dřevotřískových stolů, prohýbajících se pod novou várkou piva a zpocenými kopulujícími těly. Žena a žena. Lesbická básnířka, která se za svou orientaci nestydí. Proč také. Přesto nejraději tráví čas sama se sebou. Vztahu se ženou přiřkla metaforu magnetu a jeho obrácených pólů a uznává, že paradoxně jí nejvíce přitahují příslušnice něžnějšího pohlaví, které lesbami nejsou. Sama sebe tak zamotává do začarovaného kruhu, ze kterého jí může pomoci jen občasná odbočka, vedoucí však vždy k původnímu obrysu.

Prózu začala psát, až když zjistila, že do poezie se jí nedaří obsáhnout celou sebe samu. Po básních v Zeleném peří, debutu Říkají mi poezie a sbírkách Ta ženská musí být opilá, Tórana, …Aniž ťala hlavou a Kalendář šestého smyslu vzniká konečně první román – výsledek čtyřleté práce se jmenuje Dáma a švihadlo. Po zdařilém experimentu se vrátila k osvědčeným receptům své poezie. Zrodily se sbírky Jinam a Vlčí slina. A skok zpět k próze: Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala, aneb pornogroteska po Antošovsku. Jakákoliv podobnost s realitou je prý čistě náhodná. Kdo uvěří, prohloupí. Zástěrku metafor a přejmenování utkaly dělnice strojově z nejjemnějšího průhledného silonu. U knihy poslední, Ještě mě nezabíjej, se oproti tomu s autobiografií Svatava netají. Jako vždy protkává ironii i brutálnosti a čirým abstraktem díla připomíná Flannery O´Connorovou.

_{Citace: MF Dnes, 27.7.2000, Ladislav Verecký: "V mém případě je studnou inspirace lesbická zkušenost. Jsem lesba."
Foto: volny.cz/denpoezie}