Posledně přišla řeč na řečnické fígle v podobě otázek a apostrofy, stejně jako na syntaktické možnosti literárního novátorství. Dnes se podíváme na další velkou kupu nápadů, kterak zpestřit literární projev. I následující způsoby patří pod figury, ale fungují na trochu jiném principu:

Figury, které stvoříte nahromaděním významu slov:
Výraz pleonasmus nepatří rozhodně mezi neznámé. I on má své místo v této kategorii. Slovo jako takové velká část lidí zná, o poznání méně tento pojem však umí objasnit. Pleonasmus vyjadřuje nějakou skutečnost, která by měla být čtenáři již jasná z kontextu. Jde-li o uchopení významu věty, je pleonasmus vlastně zcela zbytečné vysvětlování něčeho, co všichni vědí. Řeknete-li obul si botu na nohu, nebo třeba nasadil si čepici na hlavu, můžete s lehkým srdcem ono upřesnění místa vynechat. Kam jinam se také bota obouvá, nežli na nohu? Tím, že „převysvětlíte“ danou situaci, tvoříte pleonasmus.

Oproti tomu tautologie nedovysvětluje, nýbrž staví dvě rovnocenná slova vedle sebe. Zdůrazní tím jejich dopad. Budu tvá, věčně a navždy. Nebo Právě a nyní. Tautologii nemálo podobnou figuru představuje amplifikace. Ta však danou věc sdělí různorodějším výrazivem, použije více hledisek, pohledů, pocitů atd.

Věc, tak jasná pro napínavé příběhy, jakou zajisté gradace je, započítáváme taktéž do figur. Gradaci v rámci znakového systému literárního díla tvoříme právě nahromaděním slov. Ale musí mít svůj pořádek! Slova zařadíme za sebe dle stupně intenzity a čtenář při čtení jako by šplhal po napínavém žebříku k samému prasknutí. Gradaci se odborně říká klimax, takže vyřknu-li další termín, antiklimax, nemusím zřejmě zdůrazňovat, že se jedná o opak gradace.

Druhou velkou skupinu zastupuje pět hlavních vlajkových lodí, spadajících pod figury vzniklé opakováním hlásek (často hlásek v podobě celých slov):
První se nazývá aliterace. Vytváří mocný dojem poetičnosti, zdůrazněný opakováním hlásek. Kupříkladu: sám samet samoty, kamenné krychle klenby
O kousek dál, na úroveň celých slov, to dotáhnete s anaforou. Ta opakuje slova na počátku věty. Použitím nejčistěji zasahuje do díla básníkům: kočka leze, kočka mňouká, kočka vrní, kočka chroupá. Epifora má tutéž definici, jako anafora, jen opakování se místo na začátku, uskuteční na samém konci vět. Existuje dokonce i epanastrofa – ta umožňuje opakování pro změnu uprostřed.

Poslední dvě figury přinášejí vtipné pointy. Hrůzné slovo paronomázie neoznačuje záludnou nemoc, ani parní stroj, nýbrž figuru opakující morfémy. V praxi ji taktéž využíval mnohý český literát a dokonce si přišla na své i ve světe filmu: kupříkladu Pokropený kropič.

Podobně za děsivě znějících slovem onomatopoie se skrývá český ekvivalent zvukomalba. Tato figura dává zřejmě nejvyšší možné volné pole fantazii. Zvukomalba v podobě sledu zvuků totiž není sestavena z existujících slov, a pokud ano, tak jim dává nesmyslný ráz. Můžete psát celé básně, které krásně znějí, ale přitom slova neznamenají vůbec nic. Podobně tak nesmysl lahodící uchu můžete použít v příběhu. Ostatně, zvukosled patřil k oblíbeným nástrojům L. Carolla, autora Alenky v říši divů.

Dnes konkrétní úkol nečekejte. Ale můžete si pocvičit některou z figur, hlavně tu poslední, třeba pod článek, výsledek může pobavit nejednoho z nás.

_{Obrázek: gadgetmadness.com}