V prvním případě se jednalo o výpravu do Doks u Máchova jezera. Zvolila jsem si však s kamarádkami nešťastný termín, kdy zde měli shodou okolností hromadný sraz skauti, kteří nás po celou cestu v narvané vlakové uličce oblažovali povykující přítomností. Když si ve vesničce Okna vyklestili trasu k okýnku a roztáhli se v touze za dobrým výhledem, navzdory našim tělům a batožinám, moje trpělivost přetekla, a já mládež šokovala tím, že jsem ani nezakřičela, ani neužila sprostých výrazů, nýbrž jsem jim důrazně sdělila: “Nehlučte, nebo vás vyhodím z okna do Okna.”
Chvíli usilovně přemýšleli, co že to s nimi chci provést, zatímco mé kamarádky se dusily smíchem, až se skautíkům na lících ustálil naprosto nechápavý výraz. Ale mé zvolání zabralo, protože až do Doks omladina nehlesla.

Druhá historka se váže k velmi hodnému a invenčnímu překladateli jménem Stuart, který se nechal zlákat z Anglie do Čech, neboť jej v jeho vlasti omámila pohledná česká au-pairka. Naučil se výborně česky a vůbec se v Praze zdárně zabydlel. Jeho světlou přítomnost kalila drobná skutečnost, a to že sdílel domácnost nejen se svou ženou ale i tchyní. Snad aby mu odlákala potenciální práci a nezdržovala ho příliš od hnízda, namluvila mu jeho tchyně vzkaz na záznamník. Vždyť u nich ostatně rozhodovala naprosto o všem. Stačilo s ní ztratit pár vět po drátě, jak mě utvrzovala kolegyně, a člověk tušil, že na druhém konci dlí typ, jemuž v našich končinách přezdíváme “domovnice”. Shodou náhod nám jiná překladatelka vyprávěla, že její partner měl s onou dámou tu čest jednat a větší semetriku prý už dlouho nepotkal. Ale co pak chudák Stuart.
Z výše uvedených důvodů jsem se snažila vyhýbat se telefonátům k němu domů. Nicméně i na mě došlo.
Květinu tenuru nazýváme lidově tchýnin jazyk. Právě tento botanický unikát zdobil česká obydlí hlavně před rokem 1989 a nejen obydlí, nýbrž i všemožné státní instituce. Tu kytku tak nějak nedržím příliš v lásce.
A proto když mi milý Stuart vytýkal, že ztratil výhodnou zakázku, protože jsem se neobtěžovala zvednout sluchátko, musela jsem mu přiznat – já jsem opravdu volala, ale bohužel na mě promluvil pouze tchýnin jazyk, a já to raděj položila.

Čili, jinak řečeno, na mě hovořil nelahodný hlas jeho tchýně ze záznamníku.

Stuart se na mě tehdy smutně podíval, a pak konstatoval - no jo, měl bych to přemluvit, ale když on je to její byt….
A zatímco se má kolegyně v zadní místnosti královsky bavila, já musela ze soucitu držet kamennou tvář.

Někdy je proto lepší zůstat v roli diváka, než autora, to jsem si ze svých dvojsmyslů odnesla do života. A co jste si odnesli vy?

_{Foto:www.obchodnet.cz}