A právě v tom je zároveň kouzlo i ošidné nebezpečí. Dnes už celkem dobře přijímáme tezi, že historii nejen zprostředkovává, ale doslova vytváří historik. Jen on dokáže objevené prameny interpretovat, neobjevené překlenovat a na základě svého vzdělání jim vdechnout život. I u takového zrození bdí sudičky a nitka osudu ovlivňuje i tato vědecká dítka. Jejich život je neustále ohrožován novými objevy, jinými, mnohdy době poplatnými výklady, i tolik potřebným zjednodušením pro laickou veřejnost.

Vznikají tak mezery, které se velice rychle zaplní přijatelným vysvětlením, které se najednou vymkne a jde si svým životem mýtu. Suverénně, neomylně, statečně, až se stane neochvějnou pravdou.

Mýty, záhady a otazníky se staly námětem knihy Panovníci českých zemí. Knihy tohoto typu mají minimálně dvojí význam. Za prvé, bezesporu popularizují dějiny, což je třeba jako soli. Za druhé otevírají prostor (protože se nejedná o odbornou studii) různým spekulacím a touze pozměnit dějiny dle gusta svého.

Dnes, specielně u panovníků, které autor Vladimír Liška jmenuje ve své knize, jsou uváděné nesrovnalosti známé, běžně otvírané, historiky diskutované. Bohužel odpovědi zatím nejsou jednoznačné a taky asi nikdy nebudou. Autor spekuluje na základě uznávaných pramenů- právě ta spekulace, vysvětlování, porovnávání- může být přínosné pro čtenáře, kteří již dávno nečetli Toulky českou minulostí. Přinejmenším zaujmou výběrem možností, protínáním událostí a náhod, vedou k přemýšlení a skládání nových variant. Záludná tu může být emoční stránka věci. Z nějakého důvodu se mi líbí sv. Václav a proto ze stávajících pramenů vyberu takové, jež ho ještě více oslaví. Jeho protivník, z těch samých pramenů dokáže vydedukovat opak. Právě postava tohoto knížete hraje výbušnou roli i dnes. Jeho mírumilovnost lze interpretovat jako slabošskou bázlivou neschopnost nebo nepřekonatelnou diplomatickou prozíravost. A co těch poloh mezitím!

Jiný problém nastolují písemné prameny, převážně legendy nebo kroniky, jež bývají mnohdy jedinou informací o dávném dění. Někdy se na nich staví jako na slovu božím, jindy se jejich pravdivost zpochybňuje, aby se posléze jiné úseky touž kronikou podpořily. Je to jistě složité nejen pro odborníky, natož pro laiky, jimž nezbývá, než přebírat předložené závěry. Možnost pragmatického ověření tu prostě neexistuje. A v tom je jedno z kouzel, ale i nebezpečí historie. Svá tajemství rozhodně nevydává lehce.

Vladimír Liška se vydal vyšlapanou a spolehlivou cestou, když zvolil význačné české panovníky, o nichž historie mlčí o něco méně a snaží se vyvrátit některé mýty, jež se o nich tradují. Sám čtenář se musí přesvědčit, jak se mu to podařilo. Člověk historie znalejší by si spíše přečetl o dosud bezejmenných knížatech, protože je zakrývá nejen zoufalý nedostatek informací, ale i mýtus nevýznamných. To si myslím je třeba napravit a dát i těmto, zatím spícím, osobnostem šanci vytvořit otazníky.

^{Liška Vladimír, Panovníci českých zemí ve faktech, mýtech a otaznících
Vydalo nakladatelství XYZ v roce 2008
Foto: www.xyz-knihy.cz}