Už obálka upoutala můj zájem a anotace na zadní straně ho podnítila. Ale když jsem román začala číst, nadšení ze mě zvolna vyprchávalo. Kniha totiž začíná dopisy muže, který s příběhem zdánlivě nemá nic společného. Čtenář se nudí, nebo spíš: Já jsem se nudila a netrpělivě obracela list za listem, celá nedočkavá po tom, aby mě ubíhající řádky vtáhly do děje, což se stalo zhruba na 34 stránce, kdy se konečně začal odvíjet příběh Viktora Frankensteina, zprvu chlapce, později mladého muže, který má všechny předpoklady k tomu stát se úspěšným vědcem a v životě něco dokázat.

Když jsem se začala nořit do příběhu, mátly mě informace ze zadní strany obálky, kde byla zmínka o Elizabeth (jakožto adoptivní sestře Viktora) a jeho příteli Henrym Clervalovi – protože v ději se náhle Elizabeth mění na Alžbětu a z Henryho se stává Jindřich. Chápu, že ve skutečnosti jde o jedno a to samé, ale proč zbytečně mást čtenáře, kteří třeba netuší, že anglický Henry se v českém překladu mění v Jindřicha?

Ale zpátky k příběhu. Jde v podstatě o střípky životů, poskládané dohromady vyprávěním různých postav – především však samotného Viktora Frankensteina, jež příběh svého života vypráví muži, se kterým se setkal na moři. A jde o pohnutý příběh.

Po smrti matky odjíždí Viktor na univerzitu, aby tam studoval a rozvíjel své nadání. Studium ho pohltí a on zatouží svět ohromit něčím, co se zdá neuskutečnitelné – vytvořením umělého člověka. Od nápadu k činu už není daleko. Kdybych si nepřečetla anotaci, z textu bych sice nepochopila, jakým způsobem se mu to nakonec podařilo (o choleře a dostatečné zásobě mrtvol není ve vyprávění ani zmínka), ale to nic nemění na tom, že od chvíle, kdy „netvor“ poprvé otevřel oči a pohlédl svému stvořiteli do tváře, jsem příběhu zcela propadla.

A tak zatímco zpočátku jsem stránky louskala po jedné, dvou, nyní jsem je hltala po stovkách – dokud jsem nedočetla tu poslední. Příběh, ze kterého sice nemrazí (neboť je dávno překonán spoustou jiných), jak by se dalo očekávat, ale zanechává ve vás spíš úžas a smutek, mě překvapoval od samého počátku. Už proto, že dokud jsem knihu nezačala číst, bláhově jsem se domnívala, že „Frankenstein“ je jméno onoho netvora. Také proto, že Viktor Frankenstein, který se vlastně provinil jen tím, že chtěl oklamat život a jeho neměnné zákony, byl vlastně velmi nešťastný muž.

Zprvu jen sžírán výčitkami svědomí přichází postupně o celou svou rodinu včetně přítele Jindřicha. Kde se stala chyba? Kde selhal osud? Nebo sám Viktor? Kde lidstvo?

Protože nebýt lidí, z netvora by se nejspíš netvor – a vrah – nikdy nestal. Vždyť vlastně toužil po jediném – být milován. Nezůstat sám.

Tam, kde příběh končí, mnoho dalších začíná. Protože všichni chtějí být milováni. A nikdo nechce zůstat sám. Kolik z nás, kterým se to nepodaří, se stane „netvory“? A kolika z nás k tomu dopomůžou ti ostatní?

Každopádně si myslím, že „Frankenstein“ je kniha, ke které se za čas vrátím. A která důstojně zaujme své místo vedle „Draculy“ Brama Stokera v mé knihovničce. Pokud nečekáte hektolitry krve, ale spíš jímavý příběh vědce a jeho prokletí, vítejte na stránkách této podivuhodné knihy.

^{Ikonka: internetovy-obchod.msbox.cz}