Brouzdání našimi dějinami nepřináší zrovna velké uspokojení a je k němu třeba mnohdy hodně odvahy a trpělivosti, aby člověk ze zoufalství neodsoudil všechno, co jsme utvářeli, co nás posléze utvářelo až k této podivně smutné současnosti. Záblesky statečnosti osobností a velkých dějinných činů jen ztěžka prosvitá mlhou malosti, zbabělosti, podlosti, neschopnosti nést důsledky za své jednání, mravní pokřivenosti Přesto a nebo právě proto trváme, bohužel nepoučeni a tudíž nezměněni. Lisováni uprostřed dvou – lze říci „civilizací“ – dravé východní a vysoce kulturní až k hranicím degenerace se blížící západní, naučili jsme se být východně úskoční i lítostiví stejně jako západně přeintelektualizovaní a přehnaně důstojní.. Samozřejmě, že jsem si vědom jistého zjednodušování.
Chodit příliš daleko zpátky nemá smysl. Popsaná skutečnost především poznamenává naše dějiny od násilného konce 1. republiky až po dnešek. Mimořádnou kapitolu v ní hraje období padesátých let, pražského jara, a času po tzv. sametové revoluci. Mimořádnou proto, že jde o veliké přemety politické a následně mravní osobní – a především proto, že události tohoto času utvářeli svým jednáním a svými postoji stejní lidé.
Aktéry těchto povětšinou tragikomických událostí (tragických surovostí, násilím a intelektuální a mravní tupostí; komických sebestřednou důležitostí) lze rozdělit na dvě hlavní skupiny. Do jedné patří ti, kteří si během okupace a následně padesátých let uchovali svůj zřetelný a pevný charakter, nepodlehli budovatelskému nadšení, takže si nemuseli o 25 let později vykupovat své mizerné svědomí halasením v obrodném procesu, a dnes patří buď k druhu vymřelému nebo záměrně zapomenutému. Běda pevným charakterům.
Druhou skupinu tvoří ne k politování omylní, ale zcela bezpáteřní budovatelé světlých zítřků, kteří s plamenem v očích hlasovali pro smrt a dojímali se nad tatíčkem Stalinem, aby pak pochopili svou mravní vinu, (kterou z nich stejně nikdo nikdy nesejme) a pokusili si vlastní obraz v zrcadlech ve vlastních koupelnách vylepšit halasnou fraškou pod stejným praporem, pod kterým se popravovalo, a protože byli stále revolučního ducha, pokusili se o cosi, co lze nazvat vnitrostranický puč. Stanuli opět na piedestalu, opět k nim vzhlížely davy, minulost se zdála zapomenuta, stačil se jen ve správný čas a na správném místě otřepat jako pes, když vyleze z vody.
Jenomže každý puč má své vítěze. A oni – k neuvěření – zase prohráli. Při své gumové trvanlivosti ovšem rychle pochopili, že role mučedníků nejsou také k zahození, zejména když naivní Západ (a především jeho intelektuální levice) tyto mučedníky potřebovala jako exoty osvěžující kysnoucí vzduch konzumní společnosti. Prostě se hodily ideje. A opět byli tito spolutvůrci a budovatelé socialismu a komunismu na očích, opět kázali a kárali, opět byli elitou – od svazáckých košilí ke slušivým oblečkům.
Dějiny srandovně zaskřípaly a sametová revoluce učinila konec velkému panství komunismu. Tedy alespoň formálně. (Neměli bychom si konečně začít až k uzoufání důsledně klást otázky po tom, jak to skutečně v listopadu 1989 bylo, co předcházelo a pojmenovat to, co následovalo?!) A ejhle! Naši hrdinové opět pružní, opět s neutuchajícím nadšením zvedli už pokolikáté a kolikátý prapor, opět jím zamávali ve správný čas na správném místě a jejich osud se završil ve vytesané iluzi hrdinství jemuž předcházelo utrpení vyhnanství. Začali jako budovatelé nových zítřků, jejich výkřiky doléhaly až k popravištím a lágrům, konjukturální, bezohlední, bahnili se v odlescích své slávy, zapřeli ty, kteří šli raději do kriminálů a na popraviště, než aby jen polénko přiložili pod tu spalující hranici, a nic jim nevadilo zradit sami sebe v obrodném procesu, a nic jim nevadilo klidně popřít sebe, své činy, svůj charakter, svou osobní mravnost ničit to, co na utrpení druhých budovali.
Vždycky hrdinové, vždycky kluzce omluvitelných ve svých očích i očích veřejnosti, která vyčerpaná zmatením a starostmi všedních dnů, nemá na historickou paměť čas, a které – tvrdím, že záměrně – je fenomén „historické paměti“ z běžné myšlenkové výbavy vymazáván. Jen tam, kde si nikdo nic nepamatuje, může v dalším tragikomickém dějství Pavel Kohout oslavovat své narozeniny s pompou a bez uzardění – i oslavovatelů. V neposedné době žijí neposední lidé.
(Na okraj jubilea P. Kohouta)
Otakar Kosek
Foto: http://www.autorskecteni.cz/