V přípravném období na tyto dvě akce jsem byl ale nucen odjet ještě do Prahy a zařídit něco důležitého v jednom nakladatelství. Když jsem povinné schůzky odbyl a chtěl se vrátit domů, potkal jsem se náhodou na přestupní stanici metra se svým bývalým, mnohem mladším, kolegou z jednoho tradičního českého časopisu, kde jsme oba před lety pracovali.
Už jsme se spolu dlouho neviděli, takže náš rozhovor začal obvyklou otázkou: „Co ty, dobrý?“
„Dobrý!“ potvrdil jsem jako první a stručně popsal výhody nás, důchodců. „A kde děláš teď ty?“
Můj kamarád mi naopak prozradil, že pracuje jako redaktor v jednom bulvárním časopise. Dokonce vyslovil i jeho název.
Úplně mě tou zprávou rozhodil. Proč? Už jsem se určitě někdy někde přiznal, že když mě moje žena vyšle nakupovat a vyzbrojí papírkem, kde mám napsáno, co nakoupit, splním vzorně všechna její přání. Kromě jediného. Pokud se v seznamu objeví název některých bulvárních novin nebo dokonce časopisu, nemá Jaruška šanci, abych jí tenhle škvár přinesl domů, i kdyby…!
Prostě já v sobě nedokážu strávit všechny ty pomluvy, urážky a bolesti, které zveřejněné články osobám, nejčastěji ze showbyznysu, způsobí. A to nejsem žádnej citlivka! Naopak, občas dokonce přemýšlím o tom, jak by se měli tihle postižení bulváru bránit, a pokud to půjde, vrátit jim také nějakou podpásovku.
Vím, že usilovat o soudní řízení, tresty a pokuty je v tomto případě až směšné. Vydavateli se pochopitelně vyplatí zaplatit soudem vyměřenou pokutu, řekněme několik desítek korun, když zisk za jejich jediné číslo jde obvykle do miliónů…
A teď se dozvím, že v bulvárním časopisu pracuje i můj kamarád.
„Opravdu?“ zeptám se nevěřícně.
„Jo, tam. A proč ne?! Plat mám slušnej a při práci potkávám zajímavé lidi…! Ty, Stando,“ zarazil se náhle, „že ty za pár dní budeš slavit kulatiny?“
Potvrdil jsem, ač nerad: „Budu. Jak to víš?!“
„My víme u nás v redakci o každém přece všechno!“ zažertoval, ale vzápětí se mi zahleděl zpříma do očí a pronesl zcela vážně: „Víš ale, co mě teď napadlo? Co kdybychom o tobě napsali?“
Přiznávám, že mě svým návrhem doslova šokoval. Uvědomil jsem si totiž, že se mi naskýtá příležitost představit i v bulvárním listu svou literární práci z posledního období. Prozradit své plány a snad i sny. To všechno by možná byla navíc nenápadná, skrytá reklama. Tu přece potřebuje každá česká knížka, tedy i ty moje. Proč ne i v bulvárním tisku? Ke všemu zadarmo!
Náhle jsem postřehl, že se kamarád zamyslel. „Jenže o čem bysme v tvém případě psali?“ mumlal si spíš pro sebe. Pak se rozzářil. „Mám to! Ty, Stando, nemohl bys tam u vás třeba … třeba přefiknout starostu?!“
„Pak byste o mně psali?“
„Stoprocentně…!“potvrdil a ukázal za moje záda. „Hele, mně už to jede!“ A už v běhu k přijíždějící soupravě vlaku metra se mávnutím ruky se mnou rozloučil.
V bulvárním tisku nebyla v příštích dnech o mně a o mých kulatých narozeninách ani zmínka. Náš starosta prostě není můj typ.