Rytíř Tadeáš měl tři noci po sobě podivný sen. Tři věže tajemného hradu ukrytého v lesích Krušných hor se mu neustále zjevovaly. A aby to bylo ještě víc záhadné, chodila po nich bílá paní a stále spínala ruce, jako by někoho prosila o slitování. Od té doby neměl klidu a vydal se na cestu do hor.
K večeru dojel na kraj vesničky Zelená a uviděl na zahrádce shrbenou babičku. Oslovil ji a poprosil o vodu. Stařenka ho pozvala k sobě, posadila na lavičku a dala mu nejen hrnek vody, ale i krajíc chleba se sýrem.
„Odkud pak jedeš, rytíři, a co tě k nám přivádí?“ ptala se zvědavě.
Odpověděl po pravdě, že sen o bílé paní ho trápí.
„Znám ten podivný sen a znám také na něj odpověď,“ odvětila stařenka. „Ta bílá paní je slečna Guta z našeho hradu, co skokem z věže si život kdysi dávno vzala. Ale zdál se mi sen, jak jí pomoci, aby konečně klidu nalezla a na věky už spala.“
Rytíř bez hnutí poslouchal a nedočkavě pobízel ženu k vyprávění.
„Jenom ten, kdo najde tři skříňky s božím slovem ukryté ve třech věžích hradu, jenom ten, kdo ty skříňky položí pod kříž u brány, ten naší Gutě pomůže. Ale musí to být v noci, když je měsíc v úplňku, aby bylo vidět,“ dodala stařenka.
Hodně podivných věcí a úkolů už rytíř Tadeáš zažil, ale tohle ho nadchlo. věru, úkol jenom pro odvážného muže! Když dojel k opuštěnému hradu, už se smrákalo. Jakási polorozpadlá dvířka na dvoře uviděl a vstoupil do nich. „Asi bývalá konírna,“ usoudil, když našel zbytky starého sena. Usnul, sotva si lehl, a i tentokrát bílá paní se mu zjevila. Ukazovala mu na tři věže hradu a s prosbou v očích ho němě se sepjatýma rukama prosila o pomoc. Až zařehtání koně ho ráno z toho podivného snu probudilo. Obešel hrad dokola, ale jenom dvě věže našel. Až když vystoupil na tu první, o kus dál uviděl věž třetí. Sešel na nádvoří, posilnil se chlebem a slaninou a zapil vodou z čutory. Pak prohledával krajní věž odzdola až nahoru, ale stále nemohl nic najít. Chodil nahoře podle hrazení, opřel se o zídku a hleděl dolů do hlubokého údolí. Pod jeho rukou se uvolnil kámen a ejhle, skříňka pod ním byla ukryta.
Druhý den hledal druhou skříňku, ve druhé věži. Věru, dobrý rozhled měli lidé bránící území před nájezdníky, pomyslel si a hladil dřevěný sloup, do něhož točité schody byly zapuštěny. tu pod ním jeden schod podivně zavrzal a když se rytíř podíval, zespodu tam byla skříňka šikovně ukryta. „Sláva, už mám i druhou!“ vykřikl rytíř.
Třetí den došel ke třetí věži, ale viděl, že úkol si dal nesnadný. Věž byla beze schodů a bez střechy, jenom kamenné holé zdi z ní zbyly. Až nahoře našel rytíř něco dřevěného. Jak se dostat do takové věže, přemýšlel a jeho pohled padl na kuš. lanko na šíp přivázal, ba i malou kotvu. Velikou silou napjal kuš a vystřelil šíp, který donesl lano s kotvou na okraj věže a rytíř se pak zdatně pro skříňku vyšplhal. &Sťastný, že má konečně všechny tři skříňky, položil je pod kříž u hlavního vchodu. Byl zvědavý, protože měsíc zrovna byl v úplňku.
O půlnoci přišla bílá paní a v náručí chovala děťátko. Před užaslým rytířem pak otevřela všechny skříňky a v každé byl papírek s jedním slovem. Stálo na nich: Miluj bližního svého. Vzala papírky, uklonila se rytíři a prázdné skříňky mu podala.
„Co s prázdnýma,“ pomyslel si rytíř, ale ráno zjistil, že jsou plné zlata!

^{Zdroj foto: blanet.cz}