Správný dialog zrychlí děj příběhu (na rozdíl od popisu, který děj dokáže naopak zpomalit), navodí mu větší autentičnost a zároveň dokáže vypovědět dost o postavách. Mluví honosně, nebo slangem? Používají nářečí? Stydí se? A zejména pak: jak se právě cítí? Přímá řeč oddělená uvozovkami ale sama o sobě často nestačí. Doplňujeme jí o komentáře vypravěče – poodešla postava, či se snad zasmušila? Jakou intonaci využil?

„Tohle jsi neměla říkat,“ – samo o sobě nevíme, zda se hlavní hrdina cítí naštvaně, uraženě, agresivně. Je proto dobré dodat ještě: Zbrunátněl a ruce se mu začaly neovladatelně třást.

Přímou řeč můžeme ale doplnit i o další formy. Například řeč nepřímou či polopřímou.

Nepřímá řeč je vlastně vypravěčovým opisem přímé řeči: Celý brunátný jí řekl, že to už přehnala. Ubírá nám trochu na akčnosti, ale v některých případech se jeví jako vhodnější varianta.

Oproti tomu polopřímá řeč je jen vnitřním monologem, často ve formě otázky, hypotézy. Linda se na něj stále mračila. Může být snad pořád naštvaná? Sám netušil. Ve tvoření polopřímé řeči musíte smíchat dvě oddělené roviny (viz Tvůrčí psaní 11 – Hercem nebo režisérem) a zamotat mezi sebe postoj vypravěče i vnitřní řeč postavy.

Všechny promluvy mohou mít jak Ich formu (v 1. osobě), tak Er formu (ve třetí, tedy on/ona něco dělá). Matoucí čas pro přímé / nepřímé řeči však přichází s moderní literaturou. Ta si s jejich striktním oddělováním hlavu často nedělá (a to včetně skvělých českých autorů). Dodává tak dílu nový punc, ale pro laika zároveň decentní chaos.

Ostatně, není to tradiční, ale na dialogu můžete založit i celé dílo. A nebudete žádní novátoři. Dělal to již Platón, který své filozofické spisy postavil celé na metodě otázek a odpovědí v rozhovoru dvou či více postav.

Tak promluvě zdar!

A pokud si chcete zacvičit, můžete zcela jednoduše. Najděte si prostou situaci, převeďte její část do přímé řeči, pak nepřímé a na závěr do polopřímé.

^{Foto: www.concurringopinions.com}