Přiznám se, že ačkoliv náš příbytek zdobí knihy typu Dukla mezi mrakodrapy, či Encyklopedie světového hokeje, zůstávám vůči tomu dosti imunní, a mé znalosti ze světa sportu jsou minimální, i když se mě snaží má drahá polovička neustále vzdělávat.

V řadě disciplín končím na základní rozeznatelnosti pohlaví. V elastických dresech a rozličných pokrývkách hlavy mi připadají sportovci naprosto totožní, a abych si zapamatovala jména alespoň některých finalistů, vypomáhám si přezdívkami, a proto třeba bronzové gymnastce z přeskoku Čusovitinové říkám Karel. Nebo plavci Phelpsovi Pizizubka, což jsem si vypůjčila z Křemílka a Vochomůrky.
Ale ani to mě často neuchrání, abych neoceňovala svalnaté nožky udatného vzpěrače, a přitom jsem se dozvěděla, že pěji chválu na jeho korejskou kolegyni.
Někdy si říkám, kdo se v tom má vyznat, vymlouvám se, ale to mě nezachrání, protože na svém partnerovi vidím - když člověk chce, ve sportu se výborně orientuje.

A tak jsem šla do sebe, a rozhodla se posílit své znalosti sledováním fotbalového utkání Teplic s Libercem. Bavilo mě do té chvíle, než mě komentátor ohromil tím, že jakýsi člen mančaftu právě udělal jesličky. Okamžitě mě napadlo, zdali si pánové nepředávají na hřišti betlémy, čili se nechystají již na vánoční svátky. Ale po salvě smíchu, kdy jsem tento nesmysl vyslovila s mírnou obavou nahlas, jsem získala odborné vysvětlení onoho termínu.
Pak jsem si ještě několikrát vyslechla dramatické líčení situace, při níž běhal po trávníku jakýsi Papoušek a ještě k tomu s Dortem, a proto jsem raděj opustila místo před obrazovkou.

Léta, kdy jsem chyběla coby divák u televizního sportu, zřejmě nedoženu. Což jsem nyní definitivně pochopila. A proto musím konstatovat jediné, ostatně ode mě nelze očekávat asi nic jiného: zlatý Mácha…

^{foto: denik.cz}