Sedli jsme na autobus směr Vyskeř, odkud jsme chtěli pokračovat po svých. Kdybych ovšem tušila, jakými serpentinami nás autobus poveze, nejspíš bych šla dobrovolně po svých už z Karlovic. Představte si autobus z roku cvaj, v něm ustrašených patnáct či dvacet lidí a po jedné či druhé straně ubohé špatně živené silnice srázy, při jejichž shlédnutí vám žaludek dělá v břiše kotrmelce... Za jiných okolností krásná scenérie. Napadané listí, skály, šumící les a příkré srázy... Ovšem když sedíte strachy přikurtovaní k sedačce rozhrcaného autobusu, krásné vám to nepřipadá. Nemohla jsem se dočkat, až se ty chamtivé autobusové dveře otevřou a vyplivnou nás ven.

Stalo se. Pořád ještě nám sluníčko vlídně mávalo z načechraných bílých obláčků a my se pustili k dřevěné zvonici z roku 1504. Zklamání se dostavilo téměř vzápětí. Zvonici jsme našli, kostel k ní náležející též, ovšem obojí zavřené a nedostupné. Jako by ve Vyskři chcípl pes. Možná i dva, protože najít tam nějaký obchod s potravinami nebo vůbec nějaký krám, se ukázalo být nemožným. Jelikož jsme si svačinu nevzali s tím, že si tu nějakou koupíme, stáli jsme na počátku cesty se splasklými batohy, ukrývajícími pouze pití (aspoň že tak) a jediný pytlík bonbonů... Ach ti týrající rodiče.

Nezbývalo nic jiného než se k jídlu dohrabat po svých. A kam jinam než na Hrubou Skálu. Pustili jsme se po křížové cestě do kopce na jehož vrcholu nás čekala kaplička a výhled do kraje. Ovšem taky výhled na černající oblohu a slunce v tahu. Ochladilo se, zafoukal vítr, mraky se seskupily. Urychleně jsme se pustili po modré směr Hrubá Skála...

Déšť nám dal náskok, došli jsme kukuřičným polem a lesní pěšinou až k zámku Hrubá Skála, kde děti ze všeho nejvíc zajímalo jídlo... Při pohledu na ceny jsem nekompromisně vybrala párek v rohlíku pro všechny, který splnil svůj účel, zahnal prvotní hlad. A pak už hurá dovnitř. Zámek je bohužel přestavěný na hotel, takže vás dovnitř nepustí, ale můžete si prohlédnout nádvoří a vystoupat na věž, z níž je nádherný pohled do blízkého i dalekého okolí.

Na nádvoří nás pobavili ochotníci navlečení do středověkých šatů, kteří nám předvedli několik variant středověkého tance a zpěvu a pak i honbu za lupičem a jeho ztrestání. Děti i dospělí se pobavili a nikomu se nechtělo odcházet. Nicméně jsme museli, neboť obloha černala víc a víc.

Pak vznikl duel – děti kontra rodiče. Děti mermomocí chtěly do &Sťastné země, kterou jsme jim slíbili, přičemž dcera hlasitě demonstrovala, že jak nedostane brzy najíst, pojde hlady už cestou, rodiče rozumně navrhovali rychlý ústup domů. Byli jsme přehlasováni a šlo se směrem do &Sťastné země.

Cestou jsme KONEČNĚ potkali krám, nakoupili horu rohlíků a sýry, ovšem &Sťastná země nakonec zůstala šťastná bez nás, protože se spustil tak prudký déšť, že jsme vzali zavděk azylem na blízkém nádraží a počkali na první vlak směr Karlovice...

^{Zdroj foto: kraj-lbc.cz}