Jinak mírumilovní redaktoři v skrytu svých nevinných duší touží aspoň po nějaké malinké katastrofě a nejlépe po jedné každý týden, aby se stránky naplnily, neklesly nálady a na tvářích majitelů se neobjevily nic dobrého nevěštící vrásky.

Ticho a klid léta je nuda a občan povalující se na břehu moře či na lehátku za plotem vlastním potem zalívané zahrádky si přece zaslouží trochu krve, trochu cizího neštěstí, nějaký ten skandál slavných, aby se cítil lépe, aby si více užíval svého letního klidu poměřovaného hrůzami opravdovými či vyumělkovanými, ale hlavně odehrávajícími se v patřičné vzdálenosti od jeho bezpečí.

Leč i pohrávání si jen s myšlenkou bývá nebezpečné, i když tomu moc nevěříme, protože ač si častokrát hodně přejeme, aby sousedova koza chcípla, ona potvora nám na vztek dojí pořád víc a víc. Nenechme se mýlit, letošní léto zase dalo za pravdu těm, kteří věří, že myšlenka je energie, že sama o sobě už je čin, který může přivolávat dobré i zlé. Tak jsme všichni v nudě léta toužili po katastrofách, že se nám jich dostalo v dostatečné míře.

Svět postihly katastrofy přírodní, letecké, válečné, na silnicích, hroutily se mosty, rozbouřená voda strhávala domy, vítr bral střechy nad hlavou, atentátníci (už skoro nudně) plnily dál statistiky mrtvých, slavní rodily, prohazovali si partnery, prostě snažili se všemi způsoby upoutat pozornost na své naprosto zbytečné životy, politici na celém světě dál v klidu neříkali pravdu, a u nás všichni, co mohli krást dál vesele kradli.

A novináři psali a televize vysílaly jedna báseň.

A to lze říci, že letošní okurková sezóna oplývala událostmi i zdánlivě nekatastrofickými: například olympijské hry stačily několik dnů zásobovat média když ničím jiným, tak informacemi o výčtu medailí. Jak to bylo pro někoho málo, ukazuje komický pokus některých novinářů udělat z naší zlaté střelkyně a jejího manžela fašírku na hollywoodský románek. OH byly událostí bombastickou a přesto dnes, pár dní po jejich skončení, už ani pes nevzdechne. Byly bombastické celým svým vnějškovým obalem a také pokrytectvím, které je provázelo od počátku, kdy MOV svěřil pořádání her Číně. Sama olympiáda patří minulosti, všechno co bublalo pod vnějším leskem, se bude postupně infiltrovat do budoucnosti celé planety. Netroufám si spekulovat jak. Možná nás nakazí lež a zbabělost - a moci, bezohlednosti, potěmkinovým vesnicím se zase dostane větší prostor. Možná se ukáže, že s ohňostrojem nad olympijským stadionem se vznesly nad nás také myšlenky vznešenější, a nedají nám v budoucnosti spát. Myšlenky na přátelství, toleranci, vzájemnou úctu, přesunutí soupeření na kolbiště sportovní, radost…; raději už dost. Při vyslovování těchto slov se mi s lítostí, leč neodbytně, vybaví vetešnictví.
Hodně také vypomohlo výročí srpnových událostí roku 1968. Vzpomínali na ně převážně soudruzi (dnes už ne soudruzi), kteří v padesátých letech pomáhali s velkým nadšením „roztláčet ty tanky“, které dojely s neúprosnou logikou v tom podivném roce. Jenomže tyhle souvislosti se jim nehodí k jejich image, a tak se zase jednou (jak běžné u nás) píše historie jen od okamžiku, od kterého je vhodná pro ty, jenž se vyhřívají v jejím lesku.
 
Ale vraťme se ke katastrofám. Za největší považuji ovšem tu, že nás už všechny skutečné katastrofy nechávají chladnými, že přijímáme zprávy o nich se stále větším odstupem, že mediální věk paradoxně lidi nesbližuje, ale zahání je do ochranného krytu lhostejnosti, odtažitosti, protože množství katastrof, tragedií, lidské bolesti a špíny, zloby a krutosti je tak velké, že ho nelze už s plným citovým a mravním prožitkem unést, že jediná záchrana před tou záplavou hrůz je opevnit se v netečnosti, nepřipouštět do svého světa nic z toho, co venku kvasí, otáčet se zády: nejdříve k velkým událostem, pak stále k menším a nakonec i k bolesti vlastního souseda.

Informace, které měly svět spojovat, ho paradoxně rozdělují. Je to nepochybně také tím, že samy se znedůvěryhodnily vlastní neseriózností, náchylností nechat se překrucovat kýmkoli a ve jménu čehokoli, takže z informace o faktu se stal nástroj mocenského ovlivňování, klamání, zastírání a lži. Stačí sledovat kauzu „Gruzie“, na naší scéně pak cokoli, na co se podíváte: Národní knihovna, Justiční palác…nemá smysl vyjmenovávat to, co je nám všem obecně známé. Ani v jednom případě se nedoberete přes média pravdy. Možná ji novináři sami neznají, možná jen papouškují to, co je jim předestřeno, možná jim samotným je to jedno.
 
Největší katastrofa je, že je to jedno nám všem. Že čteme, abychom četli, posloucháme, abychom zaplnili ticho v sobě, ale přemýšlet a vyvozovat důsledky, to po nás nemůže přece nikdo chtít. Kdo se v tom má všem vyznat, a konec konců, mně to může být ukradené i s vámi. Asi takový hlas se line z otevřených dveří našich hospod. Venku je krásně, na podzim bude volební sranda, a napřesrok zase k moři. Vždyť ten život je krásný.

^{Zdroj foto: img.radio.cz}