Uhodli by heraldici a rostlináři spojenými silami, nač narážím zatím jen v zájmenech? Ne? Tedy dále: přetéká to okraje truhlíků jako pěna neustále dolévaného piva. Bývá to udržované pilně a úzkostlivě - stejně pečlivě si dámy zlatého věku pěstily své nehty a kavalíři nakrucovali knír. Kvete to prý škálou barev od smetanově bílé po krvavě červenou, a všechny odstíny jsou žádoucí a zdravé. Ano! Jsou to takové nehty a kníry na vizáži většiny domů, neboť právě na tom majitelé nechávají vyřádit své opatrovnické sklony. Nutkání starat se kromě dětí a pejsků ještě o něco, co nekouše, nalezlo svou zálibu v této flóře s bohatou pigmentací.

Výborně, myslel jsem muškáty! Možná by jim více lichotilo pelargonie? Ale přece jen - lidové muškáty přiléhají tvarům problematiky mnohem lépe. Dovolte, řekl jsem něco o „lidu“? Mám důvod, vzpomínám-li na muškáty, tuto rakovinu vkusu s dominovým efektem se objevující od okna k oknu a mající květů jako blech. Při takovém množství už snad ani nejde o vystavování vnad domácího blahobytu, rozhoduje vědomí, že muškáty tu prostě jsou a že odměňují péči svých patriotů skvostným kvetením. Dalo by se říci, že jde o tukové polštáře měst a obcí, které nabývají objemu, když obyvatele ukolébává dlouhodobý mír; města na tyto baldachýny uléhají v obdobích prosperity, ve které se daří nejen muškátům. Projevuje se například bytněním garáží a gaučů a počtem televizorů před nimi. Proto se říká blahobyt, že všechno blaze bytní, tuční, boubelatí, bobtná, vykrmuje se a hlavně nehladoví. Společnost mírem tloustne v každém čase, v každé době. V rostlinné formě to prozrazují muškáty, v živočišné pejsci a kočičky (viz níže).

Říkal jsem něco o míru? Harvardský profesor Steven Pinker prohlásil, že lidstvo žije nejklidnější epochu dějin za dobu existence svého živočišného rodu. Překvapující zjištění na to, kolik munice nám až do kuchyně nastřílela dramatická zpravodajství televizních novin!

Holubice míru vskutku není nazdařbůh vypuštěným výmyslem. Napříč dějinami po ní volaly miliony neznámých civilistů; miliony žen drtily mezi zuby růžence a měly v myšlenkách své snoubence i s přáním, aby se k oltáři vrátili jinak než v rakvi; tisíce básníků ji vzývali a opěvali ji vrkáním sladším, než ona sama vydávala; miliony vojáků, kteří v bahně zákopů ztratili kromě lásek a přátel také poslední zbytky bojové odvahy naordinované veliteli. Míru se dožadoval i ten hippie, když čaroval svou holubici kytkou za uchem a kouřem marihuany. Zdali v jejich přenosné výzdobě nechyběly muškáty?

Pokračování zde.
_{foto: domek.cz}