Vlastně všichni zůstáváme jen obyčejnými lidmi, a naše zkušenosti se vzájemně potkávají a někdy i míjejí, každopádně přečíst si o nich lze považovat za poučné. Když jsem zaklapla knihu Rok kohouta, zašla jsem do knihovny objednat si Indiánský běh. Ačkoliv by se dalo očekávat, že čtenář zvolí postup spíše časové posloupnosti vydaných knih, než že se přes nejnovější kousek začne prodírat minulostí. Ale protože zásadně, jak s oblibou říkám, beletrii nečtu, a v mých nácti mě jednoduše Indiánský běh minul, lavinu mého zájmu o dílo Boučkové spustil až zmíněný Rok kohouta.

Indiánský běh se za porevoluční léta objevil v různých podobách a vydáních. Já jsem získala kousek z roku 1992 z nakladatelství Grafoprint. Nicméně v knihkupectvích na internetu stále ještě dostanete Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže (vydalo nakladatelství Odeon). 

Pochopitelně každá publikace si nese svou pověst, o Indiánském běhu se říká, že tam Boučková nešetřila ani svého otce, ani své přátele. Každopádně pro jistotu všechny nazývá přezdívkami, přestože dost jasně vyplývá, kdo se pod jakou skrývá.
Tudíž třeba neopominula ani vzor morálky a ctnosti, tedy alespoň do této podoby se sám rád stylizuje, Václava Havla aj. Nicméně tato dobová kulisa doprovázející vzpomínky Boučkové, začínající jejím dětstvím, jen dotváří hlavní podstatu - opět se zde zásadním motivem stává rodina, i když v poněkud pozměněné podobě. Rodina ovlivněná odchodem otce, a pak věčný boj o jeho přízeň, nebo spíše nepřízeň, boj o holou existenci matky a jejích třech potomků, a její boj se svými sny, kterých se musela částečně vzdát, čemuž se snaží za každých okolností vzdorovat, kupříkladu i pomocí zasněného mladíčka – vrstevníka svého syna.

A přitom pořád někde v pozadí se v přestávkách vynořuje otec Pavel Kohout, přičemž aniž by si zasloužil tuto pozornost, jeho bývalá žena k němu zvláštním způsobem inklinuje, a ochotně přistupuje na věci, na něž by jiná žena nepřistoupila. Dětství Boučkové i její dospívání provází neustále pocit určitého opovržení, obdivu i izolace zároveň.
Za velmi podnětný okamžik považuji, když Boučková vypráví, jak na chatě na Sázavě v polici stojí zahraniční laskominy, které si nesmí vzít, a jak její otec s novou partnerkou bydlí v luxusu, a přitom jeho ratolesti chodí v přešívaném oblečení.
Jednak mi to připomnělo osobní zážitek, kdy partner mé babičky snědl kilo třešní, a já si směla vzít jen pět do ruky, aby se neřeklo, a pak jsem si uvědomila, jak asi nahlíží děti a jejich matka na nový život otce, jenž je opustil. Oni si v podstatě nárokují vše, co má otec.
Kohout není určitě nejšťastnější příklad, protože skutečně jeho finanční možnosti převyšovaly tehdejší průměr, přesto podobná situace se děje i v jiných rodinách, kde často dochází k naprosté rezignaci matky na práci, a pak ona očekává, že vše co vydělá její bývalý muž se svou novou ženou, patří jí i jejím dětem. Jenomže zatímco matka Boučkové se snaží pro své děti vytvořit dobré zázemí a objektivně pro ní a děti Kohout nehne prakticky prstem, dnešní maminky často pouze sedí v křesle s nataženou rukou.
Boučková i její sourozenci jsou jednou nechtění a podruhé zase chtění, a snad proto její bratr na začátku v roli otce i partnera selhává, a selhává i jeho manželka v péči o dítě. Jako by se historie opakovala.
A i Boučková musí prožít coby mladá dívka určitou katarzi, kdy její první manželství krachuje (jak nápadně mi to připomnělo do detailů vlastní zkušenost) a ten „pravý“ jí posléze sice omámí vlastnostmi správného muže, leč on velmi váhá s odchodem z rodného hnízda, čili od maminky. Ale správného chlapa si žádná žena nenechá vzít, a tak jejich vztah vyústí v úlevnou svatbu.
Když už Boučková zakotví v dobrém vztahu, celkem logicky touží po dětech, protože sama vyrostla v rodině neúplné, snad o to víc si chce vybudovat svou. Jenomže Boučkové sudičky nenadělily snadnou a lehkou cestu životem, tudíž i tento sen provází nesnáze. Nemůže otěhotnět a velmi otevřeně popisuje vše, co dobrovolně podstupuje, aniž by to přineslo kýžené výsledky.
Jak její sen skončil, víme všichni, minimálně z Roku kohouta. Sympatické na tom ale zůstává, že autorka nikdy nepůsobí ufňukaně, i v Indiánském běhu líčí nepříliš pozitivní zážitky s ironickým odstupem, nemáchá se zbytečně v tragédiích, a nevolá po soucitu nás druhých, prostě se jen dělí o jeden nevšední osud, který je však svým způsobem typicky český a pro nás proto velmi dobře srozumitelný.

Zdroj obrázku:kosmas.cz