Ostatně v tuhém komunistickém režimu se mluvit nahlas moc nemohlo, zato se ledacos svěřilo papíru a tajně pak kolovalo mezi lidmi. Vlastně už v údobí národního obrození se pokoušel tvořit leckterý menší či větší vzdělanec s různou mírou úspěchu. Jednoduše vzato tužku a papír máme k dispozici, a dnes i počítač, nebo psací stroj. Činnost zvaná psaní láká proto svou zdánlivou snadností.

Ne každý však dosáhne literárního Olympu, a řada z nás se spokojí, resp. vzmůže na to, že jednou za čas informujeme své okolí, co právě tropíme a kolik dětí se v rodině narodilo. Ještě před patnácti lety jsme však v takovém případě skutečně konali formou dopisu zaslaného klasickou poštou, dnes si vystačíme s již zmíněnými e-maily, nebo smskami.

Málokoho napadne, jako mého známého básníka Milana Hrabala z Varnsdorfu, aby si ty pěkné e-maily tiskl na památku, protože vězte, že e-mail může v sobě nést stejnou uměleckou kvalitu jako dílo dotyčného pisatele, a navíc až se jednou kupříkladu prapotomci Milana Hrabala budou rozhlížet na půdě jeho domu, naleznou tam možná hotové literární skvosty.

Problém totiž tkví v tom, že zatímco korespondenci jsme si dříve často schovávali, alespoň tedy některou, nyní nic podobného obvykle nečiníme.

Význam dopisů přitom často ocení vědci jako nenahraditelný pramen poznatků o životě a tvorbě nějakého umělce. Co by byl například Mácha pro nás bez jeho dopisů, nebo Karolína Světlá, či Jan Neruda?
A především musím zmínit Boženu Němcovou, jejíž rozsáhlá soukromá korespondence vychází knižně, a mapuje nejen její osud, ale hlavně velmi trefně komentuje soudobé dění, jeho představitele i zvyky a konvence tehdejší společnosti, zůstává věrným záznamem jisté etapy našeho národa.
Němcová ve svých listech hovoří s nečekanou otevřeností, čtenář má často pocit, že její touha vysvětlovat věci do detailu, přesně líčit vše možné včetně jejího zdravotního stravu, ocitá se až na hranici vkusu.
Němcová za svůj život poslala neuvěřitelné množství dopisů, mohlo za to určitě její časté stěhování, a s ním spojené odloučení od rodiny, později od syna Karla, touha vyměňovat si své postřehy s literárními souputníky, milenci a také časté naříkání na finanční a politické nesnáze.
Němcová zvládá v tomto směru několik rolí a to spisovatelky, matky, milenky, manželky, trpitelky, dcery, sestry a přítelkyně chápající i hořekující. Když si uvědomíme, že před smrtí určitou část z uschovaných listů spálila, těžko vyčíslíme, kolik jich asi za své nedlouhé bytí vytvořila a zároveň obdržela. A přitom se mnohdy jedná z její strany o několikastránkové litanie. Až mě napadá otázka, zda-li měla vůbec čas při čtyřech dětech a tak rozsáhlé a četné komunikaci s ostatními klid a prostor na svou tvorbu.

Konstatovat, že Němcová byla pravděpodobně grafoman, bych považovala za krajně neuctivé, neboť právě její korespondence dokládá míru talentu, schopnosti vše přesně a jasně pojmenovávat, kreslit události s nadhledem a vtipem a zároveň ukazuje také šíři jejího lidského zájmu, duševního rozvoje a znalostí.
Každopádně ale Němcová s láskou a nadšením zahrnovala své nejbližší svými nekonečnými toky nápadů a myšlenek, s nadšením mnohdy větším, než její adresáti sdíleli, či dokázali sdílet. Občas své milence uháněla alespoň na dálku nejvřelejším vyznáním, na něž se odpovědi dočkala až s velkým časovým odstupem. Jako by ani na poli tomto nedostávala stejný díl sympatií a zájmu, i v korespondenci investovala víc, než se jí vrátilo.
Ovšem ve svém nadšení a úsilí informovat druhé o svých literárních i životních cestách neutuchala. I nemocná v posteli za chabého světla sdělovala přátelům marnost a bídnost svého počínání.
A pár měsíců před smrtí, kdy už nedokázala pracovat, nedokázala se soustředit řádně na korektury Babičky, připravované k novému vydání, neztratila ale schopnost a především elán psát, ač se jednalo o „pouhé“ dopisy.
V jistém smyslu se tedy u Němcové jednalo, podle mého názoru, o určitou formu grafomanství, té se však dopouštěla pouze na bázi korespondenční, kde mohla popustit stavidla a nemusela stále držet fazónu vážené paní spisovatelky, tam mohla plně projevit svou čistou a bytostnou vášeň pro psaní.

Spisovatelem se totiž člověk může stát, může se do určité míry vypracovat, nicméně psaní bych určitě zařadila mezi jednu z vášní, kdy vás tato emoce plně pohltí, pozře a nepustí. Většinou autor na začátku píše v touze a snaze něco druhým zprostředkovat, a potěšit je, časem ale už tvoří ze své podstaty, která jej nutí klepat slova do notebooku, nebo je vkládat do sešitu.
A nezáleží vůbec na tom, jedná-li se o článek, knihu, dopis, nebo návod na pěstování růží. Stejně jako člověk dýchá, stejně i píše.
A právě proto bych každého literárního tvůrce označila za svébytného grafomana.

I v současnosti nalezneme v Čechách spisovatele, za něž se nemusíme stydět, o to horší to ale budou mít badatelé v budoucnosti, neboť zůstanou ochuzeni o onu vášeň tolik utajovanou, a přitom v soukromých listech, pardon e-mailech, dobře patrnou.

A proto buďme rádi i za jediného člověka, jenž nás donutí sednout si a vzít do ruky klasický sněhobílý dopisní papír…

Zdroj fotografie:cesky-jazyk.cz