Zpytavě se dívám na goticky zkadeřenou věž nejvyššího kostela v našem městě a mám sto chutí poslechnout babičku. Po předchozích úvahách mi návštěva svatostánku připadá být větší rebelií než její vzdorovité odmítání. Na jednom místě evangelia vypráví, jak Ježíš vyhnal z chrámu božího skupinu trhovců. Těžko z pozice laika ohodnotit pohnutky jeho jednání, ale musím přiznat, že už se mu zpětně ani nedivím. Magnáti hyper-obchodů se ovšem podobného řádění mesiáše obávat nemusejí, za prvé jim k takovému strachu povětšinou schází pokora, za druhé klid zabezpečují stráže v oblecích, za třetí se jejich pečlivě vyrovnané kopy hojnosti vyjímají tam, kde jim to nejlépe sluší. V krychlové svatyni Boha Prosperity.

Ten snad ještě nedorostl takové popularity jako Ježíš, ale už mu začíná zezadu sešlapávat roucho. Tohoto Boha s navždy rozostřenou tváří není těžké uctívat, stačí k tomu být člověkem, mít nějaké potřeby a výdělek na jejich ukojení. A hypermarket nablízku. Už při vstupu do maxi-krabice, vás možná oblévá stejně mrazivý úžas, jako byste vkročili pod trojlodní klenbu Svatého Víta. Ale na stropy Hypermarketu nikdy žádný Michelangelo nemaloval. A vy se pod tím nízkým nezušlechtěným stropem stáváte vyznavači nového boha, aniž o tom víte.

Místo svěcené vody sáhnete po košíku, prodavači za pulty budou vašimi knězi, asistenti ve firemním ornátu vašimi zpovědníky, reklamní hlášky o slevách vašimi žalmy k přezpívání, informační letáky vytrženými stránkami Písma svatého. Lístek u pokladny pro vás bude namísto hostie a potom žádné amen, jen utroušený pozdrav a... už vezete košík s kořistí na parkoviště. A všichni dobrovolní i nechtění uctívači v tom mravenčení kolem mohou vidět, kolik materiálu si odvážíte a mnozí třeba budou závidět, ale naštěstí pro vás nikdo neuvidí, že vaše duše odtud odchází ničím neobohacena. Spíše znechucena a znepokojena.

Ale co se neustále ošklíbám, proč tu malicherně kalím radost růstového optimismu? Proč si nezajdu do tradičního kostela, když si tak zoufám? Ať místo igelitové tašky rozevřu svou duši pro záření boží milosti a úsměvů Panny Marie, ať se poddám, pokořím, zakleknu v chrámové lavici a vzbudím v sobě odvěkou touhu člověka něčemu se kořit, místo abych kořistil... Jistě by to bylo krásné a naplňující, mnohem více než nájezdy do kvádrových stánků hojnosti. Ale ne, promiň, babičko, jsem poněkud zarputilý bezvěrec. I přesto věř, že se mé sympatie čím dál více přesouvají ke stavbám založení duchovního. Vidím to na sobě, a proto pošilhávám po našem kostelu alespoň zvenčí, když už se ostýchám pod samo křídlo víry.

A roste má úzkost, když odlepím oči od kostek chrámů potravin a přenesu pohled na věž kostela sv. Jiljí. Na vetché střeše hypermarketu by takovou věž nikdy nevztyčili! Zkrátka by ji neunesla a ani rozpočty projektu by ji neunesly. Naproti tomu kostel mě utěšuje ve své trvanlivosti poctivé práce, která ho za pomocí cihel a malty zakotvila v základech i s plnou výškou 66 metrů už před sedmi sty let. Jeho věž se mi zjevuje jako prodloužený prst člověka-stavitele, kterým se tu opravdově oslovuje věčnost. A i kdyby se jí nedostalo odpovědi, je hřejivou myšlenka, že toto vydřené umění tu vydrží i další desítky let, když už dole na periferii budou bezduché konstrukce marketů dávno pustnout v troskách, probořené pod tíhou sněhů, skloněné nápory vichřic. A starého čerta mě zajímá, kam se uchýlí Bůh Prosperity.

První část článku si můžete přečíst zde : (klikni)


^{Zdroj fotografie: www.asb-portal.cz}