Ruce v kapsách brněly blahem, hlava sestavovala vysvětlení v němčině. Zbytečně.

Nastala divná doba. Nebetyčná benevolence na hranicích. Přes ně se valí zvlčilé stádo vidláků a je jedno, zda s pražskou espézetku či někomu dokonce upadne, protože ve stodole uhnila. A mámo, máš ty řízky?
Rozpačitě cukají koutky úst tamní domorodci. Němčinou umí holomek sotva pozdravit, odmítl si jí kdysi podmanit: „Rozumíš, slyšel jsi někdy někoho slušně německy zpívat? Tvrdé je to jako motyka na erteple, do muziky nebrat.“ O ruštinu se nepokoušely obě strany celkem z pochopitelných důvodů. Svou roli hrály okolnosti, vzájemná slušnost, těžká nechuť tou řečí si i vynadat. Naivní. Patnáct nebo kolik let českého školství se dalo nádherně prodat. Tak tedy mateřštinu Stounů, Sabatů a Párplů! Tu přece známe taky spoustu let a možná líp, milujem válet po jazyku každé slovo a dlouhou slabiku si vymodlíme kdekoliv, protože ta řeč jde modelovat podle tónu a děkuji, pane učiteli, gospely v jazyce jsem ve třídě od té doby nezpíval.

A holomek si poprvé uvědomil jazykovou převahu, kterou zažíval po Evropě v neanglicky mluvících zemích. Domorodci pár slov dali, ale proč víc, vždyť jim vtloukali do hlavy, že němčinou bude mluvit celý svět. Není to pravda! Na události minulého století Evropa nezapomněla.

Zažil jsem v kafeterce na svazích Savojských Alp zoufalou německou lyžařku, marně se ve své řeči dožadujíc třeba kávy. Francouzi ji dokonale zasklili, dokud od okolních nepochytila pár slov a neobjednávala jinak. Dodnes pamatuji na pomrkávání, platíc u kasy svůj bill.

Nebylo co řešit. Vymalováno. Holomek blahořečil svému zaměření. Pravá radost však měla teprve přijít. To když ho vítr zanášel na indický subkontinent. Indové zavrhli svůj vždycky kastovní sánskrt a pokorně se vrátili k jazyku svých kolonizátorů. Angličtinu se učí odmala. Svou pomalou, pečlivou školskou dikcí něco povídali a on jim stejně odpovídal. Víceméně hezké večery. Ale nic nedosáhlo pocitů nad rozloženou technickou dokumentací po přijmutí jejich filozofie, že na všechno je času dost. Stát s rukama v kapsách nad plachtami z výkresů, bradou ukazovat na právě projednávaná místa, v klidu o věci hovořit. Tři hodiny? Tak jo. A nakonec? „Namasté, babú.“ Holomek před sebou sepne ruce i teď.

_{obrázek www.nepal.cz}