Samotný námět filmu, jehož scénář kdysi napsal Eduard Verner na motivy románu Josefa Kopty a posléze značně upravil Filip Renč spolu se Zdeňkem Zelenkou, je sice zajímavý, ale v dnešní době již nijak objevný (například v roce 1937 tentýž román zfilmoval, podle scénáře Otakara Vávry, Josef Rovenský, s Jaroslavem Průchou, Marií Glázrovou a Ladislavem Boháčem v hlavních rolích.)

Velmi stručně jde o příběh podváděného muže, který vinou zranění v zákopech 1.světové války, ohluchne, a pak stejně tak zázračně sluch znovu nabude. S tímto faktem se ovšem už své ženě nepochlubí a dál předstírá ztrátu sluchu. Tímto způsobem chce zjistit pravdu o domnělé nevěře. Bohužel, velmi pozdě mu dojde, že každá legrace něco stojí a že není vůbec snadné strávit, co si lidé špitají za jeho zády. Tolik tedy základní nastínění děje, o kterém by se dalo říct, že jde o slibnou kostru jak pro film artový či čistě komerční.

Sám Filip Renč zůstává v rozpacích nad žánrovým zaškatulkováním vlastního díla. Hlídač č.47 totiž obsahuje od všeho trochu a balancuje mezi romancí, thrillerem a psychologickým filmem.

Děj je zasazen velmi snaživě do doby, v které se román odehrává, tedy na počátek minulého století. Bohužel onu atmosféru doby vesměs shazují herci buď svými otřesnými výkony (stejně hroznými dialogy), či prostě tím, že jsou sví – jako Karel Roden. Přes věrohodné vzezření hlídače trati je to pořád on, s utrápeným obličejem a hlasem z reklamy, kdy nám dohazuje jakousi banku (ovšem vyjma drsných scén z bojišť první světové války, které jsou všechny velice, velice dobré a autentické). Tím ho ale rozhodně nechci hanět. Karel Roden podal velmi solidní výkon a nad ostatními ční jako…jako rozhledna. Dostihuje ho snad jen Vladimír Dlouhý (kostelník), který má zřejmě role nepříjemných slizounů už dávno propachtované. A tenhle fakt, velký kvalitativní rozdíl mezi herci, je podle mého největší slabinou filmu. Nejmarkantnější je to u Rodenova protihráče, Václava Jiráčka, který ztvárnil jeho soka v lásce, hrobníka Ferdu.

Jak při tiskovce přiznal režisér, tato postava byla jím osobně velmi rozšířena - k velké škodě věci - v původní verzi šlo o postavu okrajovou, která se odebrala na onen svět patrně po deseti minutách filmu. Tady jde v podstatě o druhou hlavní roli - pominu-li nevýraznou Lucii Siposovou jako hlídačovu záletnou ženu – a to postavu jak typově, tak herecky nezvládnutou. Ono natočit věrohodný příběh, kde jeden z herců v milostném trojúhelníku ze všeho nejvíce připomíná jak vzhledem, tak mluvou, umaštěné týpky z pražského hlavního nádraží, snad ani nejde. Pak dochází k absurdním situacím, jako v jedné z prvních a v podstatě zásadních scén, kdy hlídačova žena je obtěžována tímto týpkem na opuštěném hřbitově a ač ho sotva zná, se zjevnou chutí s ním má sex (abych nelhala, trochu se zdráhá, ale jen trošičku), i když každá druhá by rozhodně vypískla zděšením a vzala nohy na ramena.
Jistě, žena je neukojená, její manžel trpí traumaty z války a o sex moc nedbá, je možná starý – jak vlastně? Ve filmu je několikráte nazván hluchým dědkem, Roden ovšem zdaleka na starého chlapa nevypadá.
Tady ovšem narážíme na další problém – jakousi časovou neuspořádanost celého filmu. Děj se odehrává neustále v zimě, ve všudypřítomné sněhové břečce, takže se zdá, že vše probíhá v několika týdnech, ve skutečnosti jde minimálně o půldruhého roku, na což odkazuje narození – snad nemanželského – dítěte. Nakonec, proč ne, mnoho autorů, včetně Shakespeara, si s časovou linkou pohrávalo kvůli zhutnění děje, tady ale podle mě díky časové nerovnováze děj jakoby klouže po povrchu. (hlídačova žena nevěrohodně brzy podlehne svůdci, hlídačovo utrpení v hluchotě je jaksi mimochodné a velice brzy odezní.) Jako by všech citů bylo jen polovic a proto i film jaksi diváka moc nevtáhne emocionálně do děje – je vám jedno kdo, jak a proč, nějak nemáte komu držet palce.

Abych ale jen nekritizovala. Film má několik světlých míst. Je jimi příjemná hudba Jiřího &Skorpíka, nádherná, dalo by se říct hollywoodská kamera Karla Fairaisla, díky níž si vychutnáte podmanivé obrazy zasněžené krajiny, kolejí, vedoucích odnikud nikam, na nichž se jako duchové vynořují parní vláčky a naopak vám půjde mráz po zádech z věrohodně nasnímaných, pečlivě vystavených scén hrůz haličské fronty.

Závěrem lze říct, že Renč opět dokázal, že je dobrým režisérem, ale také velmi průměrným scénáristou, který by se měl konečně naučit vybírat si pečlivě ty, jimž svěří hlavní role.
Možná, kdyby ponechal původní scénář, kde Verner, cituji: „vyzdvihl téma bolestného údělu člověka, který, ovlivněn a poznamenán válečnými zážitky, doufá, že ve svém dalším životě najde díky lásce, přátelství, práci a rodinnému štěstí ztracenou rovnováhu“, tedy, kdyby natočil čistě psychologický film, udělal by lépe, zvláště když měl k dispozici herce Rodenových kvalit. Tady zůstal opět v půli cesty.

Věřím, že tenhle film bude divácky celkem úspěšný, i když v nikom žádný hluboký dojem nezanechá. Ovšem, pokud jste fanoušky Karla Rodena, asi budete mít názor mnohem pozitivnější.

Jako fanoušek výše zmíněného dávám 60%, jinak slabých 50%.


^{Foto: Falcon}