Stávají se součástí svědectví největšího rozkvětu barokního stylu. Taky symbolem protireformačního tažení po Tridentském koncilu ( 1545 – 1563). Jedním z prvních byl sloup na Piazza Santa Maria Maggiore v Římě. A přibývaly jak houby po dešti.

Sloupy Panny Marie (mariánské) velebily její slávu, ale i děkovaly za skončení moru. Sloupy Nejsvětější Trojice, zasvěcené Otci, Synu a Duchu svatému, oslavovaly církev a víru, ale motiv moru byl i zde přítomný. 
Stavěly se preventivně, aby mor nepřišel, v průběhu epidemií, aby se oslabil její účinek a po jejím odchodu jako dík za přežití. Jen mariánské sloupy (bez podtextu moru) se spojují s mariánským kultem a vznikaly až do přelomu 19. a 20. století.

Reprezentativní morové sloupy oplývaly (dle majetku zadavatele) bohatou sochařskou výzdobou. Nejčastěji se na nich vyskytovali „moroví“ světci. Nejznámější je sv. Roch, zobrazovaný jako vysoký kněz s berlou a psem, patron postižených morem. Věnoval se ošetřování nakažených, později byl vzýván jako jejich ochránce. V jeho společnosti se často vyskytuje patron lučištníků a ochránce proti moru sv. &Sebestián, ano. ten nahý muž přivázaný ke stromu a probodaný šípy, a dvojčata- lékaři Kosmas a Damián. Chránili před nemocí, zejména morem za pomoci Panny Marie.

Společnost svatých doplňuje patronka umírajících sv. Barbora. Většinou ji provází sv. František Xaverský (misionář a apoštol Indie), který uměl uzdravovat a křísit již zemřelé lidi. K nim se připojuje sv. Karel Boromejský, jenž pečoval o nemocné během moru v Miláně v roce 1576, sv. Rozálie, umírající v jeskyni a sv. Florián.

Knížka, která mapuje všechny sloupy a pilíře na území pardubického kraje, nabízí ponor do temné minulosti, nad kterou visela hrozba zákeřné epidemie, proti níž nebylo léku. Minulosti, v níž se mísily naděje spojené s vírou i zklamání. Sloupy duchovně spojovaly nebe se zemí, obyčejní lidé jejich prostřednictvím žádali o přímluvu i prosili o záchranu. Sugestivní náboj a autentičnost do publikace vnášejí úryvky z dobových textů a bohatá fotodokumentace.

Mariánský sloup na Pernštejnském náměstí v Pardubicích je zřetelným mluvčím.
Peníze na něj začal shánět děkan Václav Rejšík v roce 1695. V únoru 1697 vydala na žádost dalšího děkana Valentina Kelčáka arcibiskupská konzistoř povolení ke stavbě kamenného sloupu se sochou Panny Marie (sochy sv. Iva, sv. Jana Nepomuckého, sv. Josefa, sv. Ludmily, sv. Norberta, sv. Prokopa, sv. Václava a sv. Vojtěcha se objevovaly postupně). Autor sloupu není znám. Až při restaurátorských pracích v letech 1982-83 bylo na dříku sloupu pod hlavicí odhaleno jméno „Lorenc“. Není jasné, zda šlo o autora sochařské výzdoby nebo spíše kameníka. Ale již v roce 1777 sloup zásadním způsobem upravil pardubický sochař Jakub Teplý, který za svou práci inkasoval 250 zlatých a půl vědra piva z roční várky.

I takové podrobnosti můžeme z knihy vyčíst. Dokáží alespoň trochu polidštit dobu, kterou můžeme vnímat jako ne zrovna povznášející. Ale vnímáme to správně?  

_{Nejedlý Vratislav, Zahradník Pavel: Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v pardubickém kraji
Vydalo nakladatelství ARGO v roce 2008
obálka www.argo.cz}