Začali jsme sladit Evropu. Kupodivu v Americe. Ale, jářku, dobře. Hudbou!

Jaromíre, první otázka se nabízí sama. Načínat předsednictví EU kulturním počinem mimořádného významu ve Státech muselo mít nějaký dramaturgický záměr. Jde to pár slovy vyložit? Přibliž nám to, prosím.
Netroufal bych si přímo tvrdit, že náš koncert byl počinem mimořádného významu. Byl to spíš sympatický nápad ředitele Českého centra v New Yorku Marcela Sauera oslavit české předsednictví EU jazzovým koncertem. A na rozdíl od Entropy Davida Černého na našem projektu se opravdu podíleli umělci z ostatních zemí EU. Ne ale ze všech členských zemí, pouze z patnácti.

Kapela se skládala z patnácti hráčů. Jaký byl klíč k výběru? A zůstal na tobě?
S výběrem hudebníků jsem osobně neměl nic společného. Každá z oslovených zemí, respektive jejich kulturní centra v New Yorku, poslaly na výzvu Českého centra jednoho hudebníka podle svého vlastního výběru.

Zahrál si s tebou ještě někdo odsud? Muzikanti, kteří se tam sjeli, jsou jistě schopni se vypořádat se sólovým partem kdykoliv. Dostalo se na všechny?
Původně měl se mnou letět houslista Martin Zbrožek. Bohužel si na vlastní kůži vychutnal kouzlo „bezvízového“ styku s USA, takže ho nepustili do letadla. Bezvízum sice měl, neměl ale biometrický pas. Měl totiž poměrně nový pas, o kterém se mylně domníval, že je biometrický…
Pokud jde o příležitost si zasólovat, dostalo se na všechny, kteří se zúčastnili zkoušky, tj. na většinu. Sóla jsme ale rozdělili tak, že v každé skladbě se dostalo max. na 2 – 3 sólisty, aby koncert nebyl moc dlouhý.

Předpokládám, že repertoár znali muzikanti předem a přijeli do Států seznámeni s tzv. „playlistem“. Jedna zkouška na sehrání, mi připadá, přes velkou jazzovou erudici každého, přece jen šibeniční. Ale třeba je to jen zmatený pohled zvenčí. Jak to vidíš?
Hráli jsme vlastní skladby členů orchestru. Vzhledem k požadavku, aby koncert trval cca hodinu, jsme nakonec vybrali 6 skladeb. Noty na některé z nich jsme si vzájemně poslali emailem, některé jsme viděli až na zkoušce. To je ale v jazzu běžná situace, nic mimořádného. Jazzmeni raději hrají než zkoušejí a každý jen trochu zkušený jazzový hudebník se umí na danou situaci adaptovat celkem rychle.

Nechme jazzové figury na chvíli u ledu. Měli jste v Yorku čas alespoň na procházku?
Přiletěl jsem do New Yorku 5 dní před koncertem, takže do středy jsem byl za turistu, od středy opět za hudebníka. Nachodil jsem se dost, koncert jsem nakonec navštívil jen jeden, ale stál za to – Kurt Rosenwinkel Quartet ve Village Vanguard.

Kromě toho, že jsi měl možnost basovat vedle špičkových borců oboru, přinesla ta „mise“ i nějakou konkrétní nabídku ke spolupráci?
Konkrétní nabídku ke spolupráci nikoli, pár zajímavých kontaktů ano. Většina zúčastněných hudebníků žije v New Yorku, je ale docela dobře možné, že si s někým z nich zahrajeme někde v Evropě, kdo ví.

Řekni našim čtenářům něco o jazzu. Neexistuje asi žádná rukověť k jeho poslechu, přesto vždycky zřetelně cítím až pohodu a radost z té hudby a nakonec z muzikantů taky. Jak to máš ty?
To je hezké, že to tak cítíš. Někdo jiný naopak z jazzu cítí nervozitu a intelektuální odtažitost. Často jsou to ale také předsudky, pramenící z neznalosti. Velmi často se stává, že člověk kouzlu jazzu propadne na koncertě, na kterém se octnul náhodou. Není totiž nad ten bezprostřední zážitek z živého vystoupení, nejlépe v malém klubu. V jazzu, stejně jako v životě, se prolíná řád s náhodou, očekávané s neočekávaným a jednotlivec se realizuje v harmonii s celkem. Ne každý je na toto ochoten přistoupit. Když se to ale stane, mohou vzniknout netušené věci.

Jaromír Honzák, respektive album, které přivedl na svět, se stalo přímým účastníkem soutěže našeho magazínu, jež skončila před pár dny. Za rozhovor děkuji a těším se na další lahůdky.

Zdroj fotografie www.skjazz.sk