Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je středa 8.4.2020, svátek má Ema 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12843
Komentářů: 11068


Měření



Mise

16.03.2004   Zdeněk Pilný   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Není asi dobře zasahovat "shora" do našich pozemských záležitostí, ale takové pokusy už tady byly. Tentokrát to dopadlo tak, jak má.



„Kruciš“, ulevila jsem si polohlasem a snažila se přimět můj analyzátor k většímu výkonu. Nějak se mu nechtělo pracovat na mém úkolu, ale chápala jsem to, protože asi i on se těžko vyrovnával s absolutně novým a hlavně nepříznivým prostředím.

Ale musím povídat od začátku. Dostala jsem speciální úkol od představenstva Sluníčkové planety odkud pocházím. Naše počítače totiž v posledním období zaznamenaly zcela nepříznivý stav biologických a fyzikálních změn i chemických reakcí na planetě Zemi, která byla naším výzkumným teritoriem a představenstvo rozhodlo, že se mám ujmout průzkumu, shromáždit maximum informací a podat vyčerpávající hlášení, které by bylo možno zpracovat a výsledky tohoto zpracování by potom měly určit prostředky k nápravě tohoto alarmujícího stavu. Prošla jsem náročným výcvikem u starších naší komunity a pak jsem se vydala do neznáma. Měla jsem mnoho potřebných informací, ale bohužel všechny byly pouze teoretické. Před nástupem mise, se mezi mými vrstevníky povídalo o tom, že nejsem jediná kdo byl tímto úkolem pověřen, ale nezdálo se mi důležité a ani vhodné o tom přemýšlet a vyvozovat nějaké závěry. Prostě jsem v určený čas zapnula určený software a pomocí zpracování myšlenek se přenesla do nového prostředí, které mělo po nějakou dobu být mým působištěm.

Ocitla jsem se v kinetickém převaděči prostorem, kterému na Zemi říkají Metro. I přes tvrdou přípravu doma jsem v prvních chvílích byla zcela vyděšená a vyvedená z psychické rovnováhy. Nepříjemné ostré světlo, ohlušující zvuky, neuvěřitelný zápach a navíc zcela chaotické a nepochopitelné chování obyvatel této planety. To že jsem se jim podobala a měla spoustu nepříjemných vjemů jsem chápala a dokázala se s tím vyrovnat, bylo to součástí výcviku. V prvních okamžicích bylo důležité přemístit se na souřadnice, které jsem měla v biologické paměti. A právě při výstupu z toho děsivého kinetického tunelu jsem se u východu střetla s jakousi biologickou hmotou s velkou přilnavostí k mému obutí. Marně jsem pátrala v databázi informací a protože jsem byla upozorněna, že si mám všímat každé maličkosti, svěřila jsem tento úkol mému analyzátoru. Jak už jsem říkala v úvodu, nějak se zasekl a i když všechny úkoly řešil okamžitě, tento případ byl zřejmě nad jeho síly. U východu z Metra – rychle si zvykám na nové termíny – jsem se zastavila, přepnula analyzátor na maximální výkon a trpělivě vyčkávala. Zkontrolovala jsem souřadnice, zjistila jsem, že se pohybuji správným směrem a to mě trochu uklidnilo.

Zatím co analyzátor tiše bzučel, pozorovala jsem okolí. Všichni se pohybovali různými směry, na první pohled zmateně, ale brzy jsem pochopila, že nemají všichni stejné souřadnice a trpělivě vyhledávají každý právě ty svoje. Věděla jsem, že cílovým souřadnicím říkají domov, ale někdy také zaměstnání a mnoho dalších cílových oblastí. Někteří si i vyměňovali řečí, podobně jako my, všelijaké informace, které se mi zdály většinou nedůležité a nevedoucí k nějakému určitému cíli. Po nějaké chvíli mě svými smyslovými preceptory zaznamenal nějaký jedinec. Podle lidských měřítek, o kterých jsem byla poučena, patřil k těm mladším podle měřítek estetických byl docela dobře vybaven. Zastavil se u mne a řekl: „Vidím, že nejsem sám koho to postihlo.“ Bez dalšího náznaku komunikace pokračoval po svých souřadnicích a já jsem bezradně nastoupila cestu k mému cíli. Analyzátor stále pracoval, ale výsledky žádné pouze jsem z několika slov toho mladíka pochopila, že jde o něco nepříjemného a závažného. Po chvíli jsem dospěla k dalšímu kinetickému prostředku, kterému tady říkají autobus. Setkala jsem se u sběrače, na Zemi říkají stanice, znovu s tím mladíkem a chvíli jsme si vyměňovali informace o možné frekvenci pohybů sledovaného čísla autobusu. „Zdá se, že v tuto dobu je frekvence přenosu pro mě zcela nepříznivá“. Souhlasil se mnou a vydali jsme se používajíce pouze vlastní kinetickou energii ke svým souřadnicím, které jsme, jak mi analyzátor sdělil, měli nějakou chvíli společné. Cestou jsme si sdělovali své dojmy a pocity a po chvíli jsem zjistila, že moje naučené, lidské reakce jsou ku podivu velmi podobné reakcím toho mladíka. Konverzace se mi líbila a nevzbuzovala ve mně žádné nepříjemné pocity. Můj výcvik byl velmi tvrdý a měla jsem naprogramované velmi vysoké nároky na estetické cítění, logiku, správnou interpretaci psychických stavů a správné chápání všem informací i reakcí na ně. Měla jsem po nějaké době pocit, že tento mladík patří k jedincům, jejichž naprogramování v našem centru bylo zdařilé a cítila jsem, že by mohl být velkou oporou a zdatným pomocníkem při plnění mého pozemského úkolu a měl by k tomu mít naprosto stejné šance a podmínky jako ostatní.

Pozemský časoprostor je neudržitelně rychlý. Doma jsem si uvědomila, že moje mise trvá již dvacet sedm roků a že zdaleka není u konce. Přepadl mě dokonce pocit, že něco není v pořádku s mým softwarem, že můj systém byl napaden pozemským virem a začínám pochybovat o správnosti své mise. Nejsem si vůbec jistá, že je třeba zásahem mé rodné planety řešit pozemské problémy. Vůbec mi nevadí, že v zemské atmosféře je ozónová díra, že hynou lesy a vymírají desítky druhů zvířat. Nevyvádí mě z míry lidská agresivita a s tím spojená hloupost a záludnost těch obyčejných lidí i těch vysoce postavených. Nemyslím, že je nutné řešit zamoření planety smogem, tání ledovců, ničení deštných pralesů nebo vymýšlet jak zlikvidovat všechny nepravosti od drobných podvůdků až k těžkým zločinům. Nezdá se mi reálné, jakýmkoliv způsobem zvenčí, snažit se zabránit likvidaci lidského rodu válkami, nemocemi nebo hladomorem. Jsem přesvědčená o tom, že se lidské počínání již zcela vymanilo z podřízenosti k našemu systému a jsou zcela soběstační a dokážou řídit a usměrňovat vývoj na své vlastní planetě. A i když si uvědomuji, že to bude dlouhý boj mnoha a mnoha generací, věřím lidem.








Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2476 s