„Kruciš“, ulevila jsem si polohlasem a snažila se přimět můj analyzátor k většímu výkonu. Nějak se mu nechtělo pracovat na mém úkolu, ale chápala jsem to, protože asi i on se těžko vyrovnával s absolutně novým a hlavně nepříznivým prostředím.

Ale musím povídat od začátku. Dostala jsem speciální úkol od představenstva Sluníčkové planety odkud pocházím. Naše počítače totiž v posledním období zaznamenaly zcela nepříznivý stav biologických a fyzikálních změn i chemických reakcí na planetě Zemi, která byla naším výzkumným teritoriem a představenstvo rozhodlo, že se mám ujmout průzkumu, shromáždit maximum informací a podat vyčerpávající hlášení, které by bylo možno zpracovat a výsledky tohoto zpracování by potom měly určit prostředky k nápravě tohoto alarmujícího stavu. Prošla jsem náročným výcvikem u starších naší komunity a pak jsem se vydala do neznáma. Měla jsem mnoho potřebných informací, ale bohužel všechny byly pouze teoretické. Před nástupem mise, se mezi mými vrstevníky povídalo o tom, že nejsem jediná kdo byl tímto úkolem pověřen, ale nezdálo se mi důležité a ani vhodné o tom přemýšlet a vyvozovat nějaké závěry. Prostě jsem v určený čas zapnula určený software a pomocí zpracování myšlenek se přenesla do nového prostředí, které mělo po nějakou dobu být mým působištěm.

Ocitla jsem se v kinetickém převaděči prostorem, kterému na Zemi říkají Metro. I přes tvrdou přípravu doma jsem v prvních chvílích byla zcela vyděšená a vyvedená z psychické rovnováhy. Nepříjemné ostré světlo, ohlušující zvuky, neuvěřitelný zápach a navíc zcela chaotické a nepochopitelné chování obyvatel této planety. To že jsem se jim podobala a měla spoustu nepříjemných vjemů jsem chápala a dokázala se s tím vyrovnat, bylo to součástí výcviku. V prvních okamžicích bylo důležité přemístit se na souřadnice, které jsem měla v biologické paměti. A právě při výstupu z toho děsivého kinetického tunelu jsem se u východu střetla s jakousi biologickou hmotou s velkou přilnavostí k mému obutí. Marně jsem pátrala v databázi informací a protože jsem byla upozorněna, že si mám všímat každé maličkosti, svěřila jsem tento úkol mému analyzátoru. Jak už jsem říkala v úvodu, nějak se zasekl a i když všechny úkoly řešil okamžitě, tento případ byl zřejmě nad jeho síly. U východu z Metra – rychle si zvykám na nové termíny – jsem se zastavila, přepnula analyzátor na maximální výkon a trpělivě vyčkávala. Zkontrolovala jsem souřadnice, zjistila jsem, že se pohybuji správným směrem a to mě trochu uklidnilo.

Zatím co analyzátor tiše bzučel, pozorovala jsem okolí. Všichni se pohybovali různými směry, na první pohled zmateně, ale brzy jsem pochopila, že nemají všichni stejné souřadnice a trpělivě vyhledávají každý právě ty svoje. Věděla jsem, že cílovým souřadnicím říkají domov, ale někdy také zaměstnání a mnoho dalších cílových oblastí. Někteří si i vyměňovali řečí, podobně jako my, všelijaké informace, které se mi zdály většinou nedůležité a nevedoucí k nějakému určitému cíli. Po nějaké chvíli mě svými smyslovými preceptory zaznamenal nějaký jedinec. Podle lidských měřítek, o kterých jsem byla poučena, patřil k těm mladším podle měřítek estetických byl docela dobře vybaven. Zastavil se u mne a řekl: „Vidím, že nejsem sám koho to postihlo.“ Bez dalšího náznaku komunikace pokračoval po svých souřadnicích a já jsem bezradně nastoupila cestu k mému cíli. Analyzátor stále pracoval, ale výsledky žádné pouze jsem z několika slov toho mladíka pochopila, že jde o něco nepříjemného a závažného. Po chvíli jsem dospěla k dalšímu kinetickému prostředku, kterému tady říkají autobus. Setkala jsem se u sběrače, na Zemi říkají stanice, znovu s tím mladíkem a chvíli jsme si vyměňovali informace o možné frekvenci pohybů sledovaného čísla autobusu. „Zdá se, že v tuto dobu je frekvence přenosu pro mě zcela nepříznivá“. Souhlasil se mnou a vydali jsme se používajíce pouze vlastní kinetickou energii ke svým souřadnicím, které jsme, jak mi analyzátor sdělil, měli nějakou chvíli společné. Cestou jsme si sdělovali své dojmy a pocity a po chvíli jsem zjistila, že moje naučené, lidské reakce jsou ku podivu velmi podobné reakcím toho mladíka. Konverzace se mi líbila a nevzbuzovala ve mně žádné nepříjemné pocity. Můj výcvik byl velmi tvrdý a měla jsem naprogramované velmi vysoké nároky na estetické cítění, logiku, správnou interpretaci psychických stavů a správné chápání všem informací i reakcí na ně. Měla jsem po nějaké době pocit, že tento mladík patří k jedincům, jejichž naprogramování v našem centru bylo zdařilé a cítila jsem, že by mohl být velkou oporou a zdatným pomocníkem při plnění mého pozemského úkolu a měl by k tomu mít naprosto stejné šance a podmínky jako ostatní.

Pozemský časoprostor je neudržitelně rychlý. Doma jsem si uvědomila, že moje mise trvá již dvacet sedm roků a že zdaleka není u konce. Přepadl mě dokonce pocit, že něco není v pořádku s mým softwarem, že můj systém byl napaden pozemským virem a začínám pochybovat o správnosti své mise. Nejsem si vůbec jistá, že je třeba zásahem mé rodné planety řešit pozemské problémy. Vůbec mi nevadí, že v zemské atmosféře je ozónová díra, že hynou lesy a vymírají desítky druhů zvířat. Nevyvádí mě z míry lidská agresivita a s tím spojená hloupost a záludnost těch obyčejných lidí i těch vysoce postavených. Nemyslím, že je nutné řešit zamoření planety smogem, tání ledovců, ničení deštných pralesů nebo vymýšlet jak zlikvidovat všechny nepravosti od drobných podvůdků až k těžkým zločinům. Nezdá se mi reálné, jakýmkoliv způsobem zvenčí, snažit se zabránit likvidaci lidského rodu válkami, nemocemi nebo hladomorem. Jsem přesvědčená o tom, že se lidské počínání již zcela vymanilo z podřízenosti k našemu systému a jsou zcela soběstační a dokážou řídit a usměrňovat vývoj na své vlastní planetě. A i když si uvědomuji, že to bude dlouhý boj mnoha a mnoha generací, věřím lidem.