Pořadatelům se podařilo prolomit žánrové ohraničení festivalu a už pár let vedle klasické hudby dostávají prostor umělci se shodným přístupem k ní jako velikán a bývalý plzeňský student Bedřich. Tak můžeme letos vedle Dagmar Peckové uvítat i moravské matadory moderního folku s doslova světovou interpretací. Dokázali hudbou nakazit sál a ještě si hodně odváželi někam k Devíti křížům. Multižánrový profil festivalu sluší.

AG Flek načíná už svou 32.sezónu. Sestava kolem Ivo Viktorína a Karla Martykána se měnila často. V jejich sestavě připomeňme přítomnost takových borců, jakými jsou Vlasta Redl a Radek Pasterňák. V Plzni vystoupili v původní sestavě, tedy i s Blankou Táborskou. Ženský hlasový element jejich hudbě svědčí a ten Blančin zejména. Ve výškách lámala hlas tak virtuózně, že jsem hledal nějaké „udělátko“, jež jí k tomu pomáhá. Marně. Z kapely je třeba vyzdvihnout elektrickou kytaru. Michael Vašíček ji sjížděl s ohromným smyslem pro melodičnost jejich hudby obecně a se smyslem pro moravskou melodiku zejména. Jeho praxe vedle Redla v kapele „Každý den jinak“ je znát. Vlasta Redl zanechal u zlínské kapely po sobě jedno veliké pozitivum. Vyvedl kapelu z náručí čistého folku a ta dnes plně elektrifikovaná přijímá daleko širší hudební podněty, jež „flekovsky“ zase vydává posluchačům. Zhostili se poloviny koncertu a zase to bylo trochu jiné než dřív. Lepší.

Robert Křesťan a Druhá tráva by mohli hrát ve městě každý měsíc a pořád by měli posluchače. Tvrdím, že jejich muzika v žánru je o třídu jinde než dalších. Technická zdatnost jednotlivých muzikantů na své nástroje, dynamika projevu, okamžitá schopnost přizpůsobit svou hru zpěvákovi, netradiční rytmy. Jejich instrumentálky jsou naprosto zbaveny obvyklých klišé, běžných u podobných kapel se shodným posazem. Multiinstrumentalista Luboš Malina, v kapele nejvíc u pětistrunného banja, hraje takovým způsobem, že tento tradiční country nástroj povýšil mezi nástroje filharmoniků. Ale zahraje i na violoncello a klarinet a mnoho dalších. Pro informaci, je kapelníkem u Pavla Bobka. Ten figuruje i na albu „Dylanovky“ a spolu s Křesťanem plánují společná vystoupení, Vzájemná poklona lídrů generací? Asi nejen ta. Na druhé straně podia stává Luboš Novotný. Jestliže prvně jmenovaný byl několikrát zvolen banjistou roku u nás, Novotný jako hráč na dobro a steel kytaru je považován rovnou za světovou elitu. A dlužno říct, že kapela se setkává se světovou špičkou poměrně často. Za všechny jejich spolupráce s Peterem Rowanem, kytaristou a Tony Trischkou, banjistou, oba z Ameriky. Robert Křesťan se poslední dobou představil jako zatím poslední překladatel nedávno zemřelého Normana Mailera a rozšířil svou odbornost. Když sleduji Křesťanovův přístup k Dylanovi, doporučuji. Také mám co číst.

Zajímavou konfrontaci obou formací přichystal jejich rozdílný „playlist“. AG Flek, prožívající své útlumy a z mrtvých vstání, se prezentoval ponejvíce písněmi ze skvělého alba „Dohrála hudba“ z roku 1989. Druhá tráva nejnovějším souborem „Dylanovky“ z loňského roku. Křesťan prokázal, že je nejen skvělým zpěvákem ale doslova básníkem. Transformovat Dylanovo texty do cizího jazyka se považovalo za téměř nemožné. Až do minulého roku. Album vyhlásila Akademie hudby počinem roku a kdo se setkal s anglickými originály, musí souhlasit. Nebyl jsem často přítomen koncertu, kde by protagonisté představili svou tvorbu dvacet let od sebe vzdálenou a přitom s tak jednotným hudebním poselstvím. A jestliže u AG Fleku vyprosili diváci v přídavku tradiční „Carpe diem“, Druhá tráva také zalovila v archivu a jásající publikum přijalo závěrečnou „Ještě jedno kafe“ s nefalšovaným nadšením.


                                 
                                                               <sub>ideový plakát festivalu


                              
                                                                obaly citovaných alb

Zdroj obrázků www.smetanovskedny.cz; www.agflek.cz; www.druhatrava.cz</sub>