Ahoj, Partigo. Prosím tě, tvé portfolio akcí je hodně obsažné. Zapomeň na hodnocení jiných a pověz nám, jaké považuješ za nejhodnotnější?
Rozhodně účast v rusko-americké výpravě na altajskou řeku Čulyšman. Ale v létě uplyne již dvacet let od téhle „taškařice“. Na ruském Altaji je pět velkých a obtížných řek – Katuň, Čuja, Baškauz, Argut a Čulyšman. Nejpřístupnější a nejlehčí jsou první dvě. Ty ostatní naopak.My tenkrát použili vrtulník, který nás vysadil v polovině řeky. Přesto zbývajících 160 kilometrů jsme splouvali 11 dnů. Jeden a půl kilometru také jeden a půl dne. Ale atmosféra skvělá. Všichni žili pro úspěch výpravy. Nikdy poté jsem již takovou atmosféru nezažil. I když přišly výpravy taky skvělé.

Zůstaňme ještě na chvíli na vodě. Oba víme, že to nejde srovnat a když tak obtížně, ale co po svých zkušenostech upřednostňuješ, raft nebo malou loď?
Raft je sice dobré expediční plavidlo na velké řeky, ale já upřednostňuji nafukovací dvou- místnou kanoi. Shodou okolností, když se ohlédnu, za posledních třináct let se stal cílem mých výprav euro-arktický region. To je sever Skandinávie a přes poloostrov Kola a Karélii a severní pobřeží Ruska se dostaneme k polárnímu Uralu. Právě zmíněné plavidlo je snadno přenositelné přes tundru i tajgu. Třeba i v jedné osobě. Jen jednou, a to v severozápadním cípu Finska, jsme materiál dopravovali do „divočiny“ hydroplánem. Řeku Lainio ve švédském Laponsku jsem splul dokonce sám. A dostal jsem se k ní díky snadné sbalitelnosti plavidla.

Rozdíl v pádlech na obou typech plavidel je zřejmý. Délku dříku nejde přehlédnout. Máš speciálního dodavatele nebo používáš standardní zboží z krámu? Přiznám se, že to spíš zajímá mě, než naše čtenáře, ale co naděláš.
Nemám na vybavení speciálního dodavatele nebo vývojce. Tedy kromě mne samotného ve zvláštních případech. Naposledy, při odskočení si do Laponska na Lainio, jsem na transport na zádech využil starý expediční batoh, který jsem si ušil v roce 1986. Na míru a podle mých potřeb.

Vím o tvém zimním přejezdu Laponska. Na čem jsi svou štreku absolvoval? Jezdí se to na klasických běžkách nebo používáš nějaké speciály? A co bagáž? Jak ta se přesunuje?
Pokud máš na mysli loňskou výpravu, tak to bylo putování po národním parku Urho Kekkonen. Protože je místními (a Finové velice rádi putují přírodou) velice často navštěvován, je v něm síť záchytných srubů, které obhospodařují místní strážci. Pak můžeš putovat i na klasických běžkách. K přesunu se využívají „udusané cesty“, vyjeté sněžným skutrem. Já používám běžky pro pohyb v neupraveném terénu, tzv. „backcountry“. Speciály používají třeba právě Finové. Viděl jsem lyže dlouhé dokonce dva metry šedesát. A k tomu klasické kovo-řemínkové vázání s pružinou přes patu boty. Na tahání vybavení mám „pulku“. Také původní transportní prostředek Seveřanů. Dnes je to laminátová nebo plastová vana, spíše delší a užší, tažená na tyčích za sebou. V našich podmínkách se dá nahradit tím nejjednodušším dětským bobem.

Co máš na lyžích ještě v plánu? Doufám v další exkluzivní snímky. Mimochodem, kolik kil navíc, v podobě fotografického vybavení, s sebou taháš?
Zase něco na Severu. Sorry, ale nápady předem na veřejnosti nezmiňuji. Mám jich dost. Ale je to otázkou peněz nejen na dopravu, ale i zajištění zázemí doma. Mám třeba v hlavě několikaměsíční výpravu na jednu sibiřskou řeku. Ale tady doma stejně musí být zaplaceny všechny ty možné i nemožné sociální a zdravotní poplatky, paušální zálohy na energie i paušální připojení na internet. Takže vypadneš z domova na tři měsíce, živíš se vlastním rybolovem a lovem a stejně tě to přijde na sto tisíc. Takže i ta zdánlivá svoboda je hodně drahá. V konečném součtu tě i ta fotografie na památku nebo fotka do článku vyjde pěkně draze. A to navíc nemám žádné profesionální foto-vybavení. Pouze amatérské. Jedno fotografické tělo s několika objektivy a karbonovým stativem. Dělá to sice jen pět či šest kilogramů, ale ta kila jsou znát. O to více se musí probírat ostatní výstroj a výzbroj. Co ještě vzít a co zůstane doma. Kraluje přísnost.

Specializaci „záchranář na tekoucích vodách“ si umím představit v akci na vodáckých závodech. Uplatníš to taky jinde?
Jistě, při živelných pohromách typu povodně nebo při záchraně po lidské blbosti. Dokonce Hasičský záchranný sbor ČR má svůj specializovaný kurz na výuku svých lidí. Za pět let jím prošlo možná tři sta třicet profesionálních záchranářů. A ti kluci mají za sebou výsledky. Když jsem slyšel třeba, jak dokázali udělat lanové přemostění pro zajištění člunu ve vývaru vodního válce pod jezem v plzeňském Hradišti, mohu mít jedině radost.

Na co narážím. Vím, že teď budu vypadat jako staromilec, ale připadá mi, že na vodu přicházejí diletanti a značně uvolněné mravy. S raftovou komercí přijíždí na těžkou vodu doslova školní zájezdy. Jak to vidíš?
Je to dané samozřejmě přístupností toho nejzákladnějšího vybavení a to jsou čluny a pádla. Nebo před dvaceti lety toto bylo běžné v každém sportovním obchodě? No a potom přistupuje množství volného času díky technickému pokroku. Pokud budeš muset každodenně a po celý rok ze země v potu tváře dobývat svůj denní chléb, nebude už čas a nálada na jiné aktivity. Navíc je pádlování na vodě nevšední záležitost a to láká. V diktátu koloběhu peněz jedna z možností, jak chvilkově zapomenout na ubíjející jednotvárnost doplňování regálů novým harampádím, které se musí vnutit spotřebitelům za každou cenu. Má to samozřejmě druhou stránku mince, že pak manažer se širokými vycpanými rameny saka střiženého na míru po nehodě se smrtelnými následky má dost splihlé krovky.

Lezeš ledy? Máš firmu i na „výškové práce“. Jde mi o to, zda tu práci bereš sezónně, tedy pěkně v teplíčku nebo přijímáš zakázky celoročně?
Do pořádného ledu jsem si cepín zasekl už hodně dávno. Při zimním horolezeckém výstupu na Malý Pyšný štít ve Vysokých Tatrách. A výškové práce již dělám velice sporadicky. Prostě na všechno není tolik času a tělo potřebuje více času na relaxaci. A třeba poslední léta více řeším otázky záchrany na tekoucích vodách. Co bylo dáno dohromady před dvanácti a více lety, je dnes nedostačující nebo zavádějící. Mám na mysli výuku. Podání té správné informace s ohledem na další souvislosti je přece prioritní. A informovanost zainteresovaných je určitě prevence jak hrom. Z té práce mám docela dobrý pocit.

Mohli bychom povídat hodiny. Velké ucho raději balím. Pokud se chcete dozvědět víc, tak třeba www.jpl.web4photo.cz. A děkuji za rozhovor.

 
                 
                                   _{řeka Sjoa poblíž pohoří Jotunheimen v Norsku
                                            na titulce osamělý vodák Jaromír "Partigo" Loskot
Fotografie Jaromír "Partigo" Loskot}