Představte si lásku tak spalující a zkázonosnou, že dokáže rozbíjet přátelství pevnější než nebe samo, lásku, která vzplane během setiny vteřiny a svou fatálností předčí cokoliv, co může lidské srdce cítit. A co hůř, vzplane v oné osudové sekundě na dvou místech zároveň. V srdcích bratranců zpoza okna cely pozorujících krásnou a nic netušící Emílii. Marná láska, osudovost a beznadějnost řešení je Shakespearovým hrám typická.

Dva vznešení příbuzní, které mistr dramatu načal coby svůj poslední dramatický kus roku 1613, měla na anglických divadelních prknech ohromný úspěch. A to i přes to, že jí Shakespeare nedopsal osobně. Za konec vděčíme Johnu Flatcherovi, mistrově mladšímu kolegovi. Dávný úspěch však hra nezopakuje. Nebo alespoň ne na půdě Národního, potažmo Stavovského divadla. Ptáte se proč?

Dvě hodiny a padesát minut. Právě tolik času zbytečně zabijete. Pokud jste studentem střední školy, půjde o čas zabitý efektivně. Děj své původnosti odpovídá a vy se nebudete muset trápit se čtením divadelní hry. A co nebohý zbytek, který si přišel smočit do divadla mlsný divácký jazýček na hru autora staletími osvědčeného? Ten spláče nad výdělkem.

Růžové auto vjíždí na točité scéně před zrak divákův a prvostní úlek nad kýčovitostí výjevu se mění v modlením podsycené doufání, že si buď mozek pitoresknímu zpracování hry zvykne, nebo že snad nastudování časem nabere normálních obrátek. Ani jedno. Hippolyta, zkrocená královna Amazonek a čerstvá manželka Thesea (David Matásek) působí tak afektovaně, až vás ovládne pocit, zdali nesedíte v putyce. Upadne i žánr. Celou dobu si marně budete lámat hlavu, co chtěli herci vlastně zahrát. Komedii? Ne. Tragédii? Ne. Něco mezi? Ne. Skloubení tragikomických prvků patří mezi náročné a těžko uchopitelné části, ale divákovi mají připadnout přirozené. Smích a pláč se mají smísit a ne tvořit v duši chaos z inscenace, o které ani sám režisér nemohl vědět, co zamýšlí.

Pokud by se člověk oprostil od faktu, že sedí v lóži Stavovského divadla a řekl si, že právě shlíží na amatérské vystoupení, byl by dozajista nadšen. Ale toto? Kde jsi, svatá profesionalito nejlepších českých hájenství divadel? Ovládla tě snad průměrnost projevu, kýčovitost kulis a potřeba vše inovovat i za cenu ztráty všeho, co na hře bylo dobré? Bohužel ano. A tak zbývá jen dodat: Ještě že jste to, pane Shakespeare, neviděl.

William Shakespeare, John Flatcher – Dva vznešení příbuzní
Překlad: Martin Hilský
Hrají: David Matásek (Theseus), Lucie Žáčková (hospodská Amazonka), Pavla Beretová (zmíněná Emílie, kvůli které se to všechno semele) a Jan Hájek s Vojtěchem Dykem coby dva vznešení příbuzní, které osud pěkně převálcuje.