Právě o Vánocích se seznámila s Alešem. Aleš byl mladý, vysoký a pohledný idol dívek i žen ze širokého okolí. Byl krásný a úspěšný a vybral si právě ji! Alici! Všechny vdavekchtivé sokyně ji nenáviděly a kamarádky bledly závistí, když se poprvé ukázali společně na veřejnosti. Vybrali si k tomu předvánoční večírek u známých. Kráčela hrdě vedle svého partnera a nemohla se nabažit těch pohledů, které jim všichni jejich přátelé věnovali. Jejich vztah byl překvapením pro každého, kdo je spolu uviděl. Alice nebyla ani hezká, ani žádoucí. Vztah s Alešem byl vlastně jejím prvním vážným vztahem.
„Mohl mít každou, na kterou se podíval a vybral si mě!“, dmula se pýchou.
Celý večer jen zářila jako nikdy předtím.
Tolik se těšila, až se o své štěstí podělí se svou matkou. Vždy jí říkala všechny své radosti i svá trápení. Ona byla tou nejlepší kamarádkou, kterou nikdy neměla.
„To nemyslíš vážně, Alice!“, řekla matka místo radostného výkřiku, který Alice očekávala. Toužila po štěstí a teď ho konečně získala.
„Proč to matka nechápe?“, stýskala si.
„Je to podvodník, zloděj a proutník, budeš nešťastná!“, tvrdila jí pokaždé, když spolu mluvily.
Brzy zjistila, že je těhotná. Byla štěstím bez sebe, ale matka si postavila hlavu.
„To dítě dáš pryč!“, křičela.
„To nemyslíš vážně, mami!“, plakala Alice. „To nemůžu a nechci udělat.“
„Tak už tě nechci vidět, Alice“, uzavřela matka diskusi.
Alice proplakala celou noc, ale dítě si navzdory matčiným výtkám nechala. Poprvé matku neposlechla. Poprvé se protivila jejím příkazům.
Alenka se narodila právě o Vánocích. A tenkrát zazvonil zvonek u jejich společného bytu.
„Je tu tvoje matka“, hlásil Aleš ode dveří. „Chce vidět tebe a svou vnučku.“
„Nechci ji vidět, pošli ji pryč“, řekla Alice krutá slova, kterých potom mnohokrát litovala. Nikdy se však neodvážila svou matku vyhledat a vzít ta slova zpět.
Všechny tyto vzpomínky jí prolétly hlavou, když sledovala své krásné, smějící se děti. Aleš s nimi již dávno nežil. Krátce po narození Petříka se odstěhoval. Uvědomila si, že je ráda. Celé jejich manželství byl omyl. Bil ji, neustále ji podváděl a byl hrubý na ni i na děti. Až mnohem později si uvědomila, že její matka měla pravdu. Aleš byl podvodník, zloděj a proutník. Ukradl jí mnoho. Všechny její naděje. Všechny její city. Všechny iluze.
Ty vzpomínky nešly uspat, nešly uvést v zapomnění. Právě naopak. Neustále se vracely. Každé Vánoce bojovala sama se sebou. Tolik by chtěla zase vidět svou matku. Děti by měly babičku a ona zase svou nejlepší kamarádku. Vždycky však zůstalo jen u váhání. Měla strach. Bála se, že ji matka vyžene, že by jí nikdy neodpustila. Tolik by chtěla všechno vrátit zpátky!
Neměla ani tušení, jak žije a netušila ani to, že se trápí stejně jako ona. Netušila, že bydlí sama v malém neútulném podkrovním bytě, nemocná a opuštěná.
Jako každý rok bojovala svůj vnitřní boj. Dívala se na svou dceru, kterou tenkrát vybojovala navzdory matčiným výhradám a byla šťastná. Byla šťastná, že ji má.
„Mami“, ohlédla se Alenka a upřela na Alici své velké hnědé oči.
Alice strnula a její srdce se dalo na úprk.
Alenka měla tak velké oči! Hnědé. Hnědé, jako její babička. Alicina matka.
A v tu chvíli se v Alici něco zlomilo. Poprvé za těch šest let měla pocit, že zameškala něco velmi důležitého a že to může napravit právě teď. Požádala sousedku, aby pohlídala Alenku a Péťu, tak jako to dělávala, když potřebovala trochu času pro sebe.
„Musím ještě nakoupit nějaké dárky“, dodala na vysvětlenou a vydala se na poslední známou adresu své staré matky.
Stála dlouho přede dveřmi, než se odvážila stisknout domovní zvonek, aby upozornila na svou přítomnost. Nikdo neotvíral, nikdo nepřicházel. Už byla na odchodu, když se otevřely sousední dveře.
„Koho hledáte?“, zeptala se sousedka nepřátelsky. „Tady nikdo nebydlí.“
„Hledám paní Vránovou, má na zvonku jmenovku“, vysvětlovala chvatně Alice.
„Kdo jste? Co jí chcete?“, útočila dál sousedka. „Za paní Vránovou nikdy nikdo nechodil, byla sama.“
„Jak to, byla?“ zeptala se Alice chvějícím se hlasem.
„Včera zemřela, byla dlouho nemocná“, odpověděla jí kudrnatá hlava.
„Jsem její dcera“, řekla v pláči Alice už k zavřeným dveřím sousedního bytu.
„Jsem její dcera! Nebyla sama! Měla mě, jsem její dcera!“
Sněží…