Veřejnost dobře zná onu příhodu, kdy Mácha v útlém dětství upadl na zvon a rozseknul si část tváře. Zdánlivě nevinný úraz nezbedného klučíka ale skrývá mnohem drastičtější pozadí. Mácha už tehdy totiž fungoval jako spojka mezi českými obrozenci a tajnou tiskárnou letáků s protivládní tématikou, kdy prakticky před zraky policejních slouhů pašoval poezii za košilí. Bohužel záhy však Máchovu činnost odhalil konfident, jenž dostal za úkol nenápadného chlapce zlikvidovat. Naštěstí to pro Máchu skončilo pouhým šrámem a nedopadl tvrdě na dláždění jako ubohý Jan Tleskač.
O Máchových protirakouských aktivitách mezi jeho sedmým a osmnáctým rokem se příliš zápisků nedochovalo. Zato po zahájení právních studií, kdy mu režim dovolil vysokoškolské vzdělání jen proto, že jej později hodlal získat do řad svých udavačů, se v Máchově pozůstalosti i policejních archívech nalezlo několik poznámek a narážek týkajících se jeho odbojových aktivit.

Velmi zásadní pro další odbornou práci se stalo rozšifrování povídky Márinka. Ve skutečnosti se totiž jednalo o dovedně utajenou a velmi absurdní divadelní hru s názvem Akniram, která dokresluje Máchovou genialitu, kdy zhruba o sto padesát let později navazuje na jeho odkaz dramatik Václav Havel. Mácha v Akniramu představuje zvůli a byrokracii císařství, kdy zkostnatělá garnitura umožňuje, aby zlý vrchní policejní komisař, hnusný Němec tělem i duší, Akniram šikanoval českého vlastence, který se stejně jako Havlovo alter ego jmenuje Ferdinand, avšak s méně poetickým příjmením Suppe. Márinka tedy nezůstává pouhou vzpomínkou na nemocné a chudé děvče, ale uchovává literární poklad mnohem cennější.

Pochopitelně Mácha svými ilegálními počiny budil pozornost policie a je jen s podivem, že se podařilo utajit jeho uvěznění v létě roku 1834. Toto období dosud literární teoretici spojovali s legendární Máchovou poutí do Itálie, což dokládá i Máchův deník. Jedná se však o pouhou fikci. Mácha totiž jako správný literát i v chladné kobce snil o něčem lepším a proto si vyfantazíroval cestu, jež mu pomohla přestát nelehké chvíle, aby jí posléze zvěčnil i pro své následovníky.

Máchova disidentská dráha bezesporu vyvrcholila v Máji. Za plentu romantické básně dovedně vsunul obsáhlou zašifrovanou zprávu pro ruského cara, v níž velmi výstižně líčí jho pod CK mocnářstvím, a především pak praktiky tajné policie. Profesor Bartoň strávil luštěním obsahu Máje čtyři roky, a pro běžného smrtelníka zůstává jeho systém dodnes nepochopitelný. Pro ilustraci uvádím, že např. verš :“a smutný vězeň takto mluví k nim ..“, podle Bartoně znamená: „Já Ignác Mácha, český disident“.
Z čehož zároveň vyplývá, jak mocně si Mácha uvědomoval své nelehké postavení v tehdejší společnosti.

Když se císařským přisluhovačům nepodařilo čerstvého absolventa práv Máchu nalákat do svých řad, rozhodli mocní, že bude internován nenápadně a tiše, aby si toho veřejnost příliš nevšimla, a přitom zmizel z pražského života. Německé Litoměřice a ochranná ruka tzv. advokáta, ve skutečnosti obchodníka s lidským masem, Durase, měli zajistit, že Mácha vytížen zaměstnáním koncipienta, nebude mít tolik prostoru pro své nekalé rejdy. Jak rozhodli, tak se i stalo. Na rozdíl od Havlíčka Borovského, který v Brixenu netrpěl materiální nouzí, Máchu potrestali i v tomto směru. Směšný plat, drahé nájemné a nedostatek otopu, vykonaly na jeho zdraví své. A zlé jazyky dokonce tvrdí, že nakonec i onen požár nebyl založen náhodně. Profesor Bartoň však neobjevil zatím důkazy, které by slučovaly tuto událost se snahou o definitivní likvidaci K. H. Máchy.
Na druhou stranu pamětníci zaznamenali stesky jeho litoměřické bytné, v nichž láteřila, že střechu nad hlavou sdílí s kriminálníkem a nemravou. Pravděpodobně o Máchově pražském působení věděla mnohé.

Odhalení Máchovi disidentské minulosti však velmi zásadně rozděluje historiky na protichůdné tábory. Tolerantnější v čele s profesorem Bartoněm poukazuje na pozdější generace buřičů a rebelantů, a proto Máchovi odpouští a vnímá jej pouze coby geniálního básníka, radikálnější proud ústy feministky Anastázie Rohlenové říká, cituji: „Vzhledem k tomu, že Máchovu kriminální činnost odhalili vědci teprve nedávno, aniž by jí tedy někdo zevrubně analyzoval, musím odmítnout jakékoliv tzv. odpouštění viny, a zásadně se ohradit proti navrhované dodatečné amnestii. Mácha patří do bahna undergroundových diverzantů, kteří jen cizopasili na naší kultuře.“
Citace docentky Rohlenové je neúplná, neboť v další pasáži oslavuje pěvecké umění Karla Gotta, což již ale do mé přednášky nepatří.

Profesor Bartoň na zmíněná slova docentky Rohlenové podotýká, že pokud budou média nadále prosazovat a podporovat její názorový proud, musí dojít ke změně učebních osnov české literatury.

**
Důležité upozornění!
Premiéra této "přednášky" proběhla 22. 2. 2009 na Duhovém večeru.

Tento text byl psán s notnou dávkou nadsázky jako reakce na to, že se nám velká média snaží podsouvat pokřivené vnímání historie české literatury a akcentovat zároveň nezdravé jádro naší kultury.

Zdroj obrázku:archiv autorky