Společnost se dle tezí učení o trojím lidu dělila na duchovenstvo, šlechtu a rolnický lid, později se doplňuje o měšťany, obývající nově založená města, centra obchodu a řemesla. Trvale probíhají mocenské konflikty mezi panovníkem a šlechtou.

Od 11. století se mění zemědělství k vyššímu výkonu. Mizí jařmo, aby bylo nahrazeno chomoutem, násobícím sílu tažných zvířat. Hlouběji se oře pluhem, přešlo se na trojpolní systém, kdy vždy jedna třetina půdy odpočívala, zůstávala ležet ladem.

V oblasti umění se plně rozvíjí gotický styl, prezentovaný vysokými, na pohled štíhlými stavbami s rafinovaným opěrným systémem a spletí kleneb, umožňující hnát katedrály až do nebes (což mělo opodstatnění i v rovině věroučné a symbolické). Naproti tomu robustní kamenné hrady měly výrazně obranný charakter. Mezinárodní řečí učenců a církve zůstávala latina.


                             

Na sklonku období v západní Evropě vznikají národní monarchie, papežská kurie se snaží ovládnout veškeré křesťanstvo i mocensky, zcela určitě ho již ovládala duchovně a náboženský rozměr středověku nelze pominout.

Křížové výpravy, typický maratón tohoto období, měly za cíl osvobodit Kristův hrob v Jeruzalémě a snahu opět sjednotit západní a východní křesťanství. Iniciátorem byl papež Urban II., který o nich nechal rozhodnout clermontský koncil v roce 1095. Již o rok později jeho úsilí korunovala rytířská výprava osvobozující hrob. V letech 1147 – 1149 proběhla ne příliš úspěšná druhá křížová výprava pod vedením Bernarda z Clairvaux. Z iniciativy Fridricha I. Barbarossy, krále Richarda Lví srdce a Filipa II. vznikla v roce 1189 třetí, během níž Fridrich zemřel. Na počátku 13. století vyšla čtvrtá výprava, na jejíž podporu se spojil celý západní křesťanský svět, ale ani ta nebyla korunována trvalým úspěchem. Následovaly ještě dvě, v letech 1228 – 1229 a 1248 – 1254, obě bez velkého efektu.

                             

Autor knihy John H. Mundy se snažil do málo pružných politických dějin, svázaných daty a událostmi, vnést vzpruhu v podobě výběru zajímavých okruhů, které zpracovává formou esejů, zhusta prokládaných citací z dobových pramenů. Snaží se pohled na dějiny změkčit tlumočením tehdejší dobové atmosféry s velkým záběrem zobrazování každodennosti. Zajímá se o hranice mezi kleriky a laiky, naznačuje bariéry mezi původním obyvatelstvem a Židy. Sleduje rozvoj zemědělství, roli měst a třeba úroveň bydlení. Proniká i do tajemství manželství a lásky, bohatství a víry. Podnětné jsou i kapitoly, které mapují školství, vzdělanost, názory na přirozenost a svobodu, pochybnosti, herezi nebo božství.

                                          

Pro českého čtenáře může být značným handicapem to, že se autor věnuje zejména západní Evropě a Itálii. Jistou útěchou mu je to, že vývoj, třeba na našem území, probíhal v základních rysech podobně. Autor opomíjí také oblast dějin umění. Jinak lze konstatovat, že tato trochu jiná dějepisná kniha dokáže zprostředkovat svěží pohled zpátky, lépe porozumět minulosti, chápat přítomnost a předvídat budoucnost. Nepředává informace polopatě, nechává i volný prostor pro kombinace čtenářů.

_{John H. Mundy: Evropa vrcholného středověku 1150 – 1300
Vydalo nakladatelství VY&SEHRAD v roce 2008
Foto: archiv autorky, www.ivysehrad.cz, www.obrazky.cz}