Je neobyčejně těžké přijmout výzvu k napsání textu o fotografiích Vladimíra Birguse, protože tyto obrazy se vymykají pokusům o typovou klasifikaci. Odtud pramení i často se vyskytující problém s jejich přijetím – přitahují naši pozornost, ale často si plni bezradnosti nejsme schopni uspokojivě odpovědět na otázku proč tomu tak je. V tom je jejich obrovská síla…

Birgusův hlavní cyklus s názvem Cosi nevyslovitelného je vytvářen nepřetržitě od roku 1973 a každoročně se rozšiřuje o nová díla. Název velmi trefně odkazuje ke specifickému pohledu na svět, dokonale se bránícímu zaznamenávání společenských situací a politických událostí nebo komentování zachycených skutečností, tolik častému v současné dokumentární tvorbě . V početných recenzích tvorby Vladimíra Birguse se často objevuje pojem „subjektivní dokument“, který naznačuje, že máme co do činění s postavou velmi osobitou a snad i osamocenou.

„Na první pohled vyprávějí fotografie Vladimíra Birguse o miniaturních událostech, odehrávajících se v nejroztodivnějších místech naší planety, ale při jejich podrobnějším zkoumání pak vyprávějí především o současné globalizované společnosti, žijící v neustálém spěchu, o samotě v davu, o kontrastech mezi sny a skutečností, o tom, co není vysloveno, ale jen stěží vytušeno. To znamená, o našem vnitřním stavu, jenž si s různým napětím nosíme v našich duších.“

Tato slova Václava Podestáta podtrhují jistou univerzálnost fotografií, protože při pobytu v různých geografických šířkách se Birgusovi podařilo nalézat stále stejné, nápadně banální situace z každodenního života a tímto svébytným způsobem se vzdaluje od obrazové identifikovatelnosti konkrétních míst. Jeho práce však mají vždy přesné popisky – informace o tom, kdy a kde fotografie vznikla. Divák tím získává nezaměnitelný klíč ke čtení tohoto souboru jako specifického univerzálního obrazu duchovní kondice současného člověka, jehož život v různých koutech naší země je podřízen podobným principům. Avšak principy vzniku těchto fotografií nejsme schopni žádným způsobem odhalit, protože nás autor místo pokusů o jejich vysvětlení spíše odkazuje na další neurčité pohnutky. Zjišťujeme, že člověk i ve skupině zůstává individuální a staví svůj vlastní svět, který musí koexistovat se světem, který ho obklopuje.

Vedle skutečných postav se na autorových fotografiích velmi často objevují i stíny, pocházející sice také od skutečných postav, ale zvláštním způsobem sugerující přítomnost jiného světa existujícího paralelně, na což upozornila Elżbieta Łubowicz v úvodu katalogu výstavy, představené mezi jinými na Fotobienále v Moskvě nebo v Galerii Camelot v rámci krakovského Měsíce fotografie v roce 2004.

Postavy na fotografiích jsou vždy zachycené v nezvyklých situacích, často velmi abstraktních, jako v případě snímku s mužem sedícím na lavičce se zavřenými očima („Sitges“ 2005), obklopeného stíny, které jakoby vycházely přímo z jeho snů. Tyto dva světy se vzájemně prolínají , podobně jako nejednoznačná bývá lidská povaha…
Uměřený projev čistými, ale velmi sytými odstíny barev, které zásadně dominují v estetice obrazů, zavádí jistý pořádek, ale především vytváří dosti nereálné pozadí pro rozehrávající se scény – „sytost“ těchto odstínů (připomínající nám paletu základních barev) a jejich dominantnost jakoby posouvala tyto fotografie až někam na hranici reálného vidění. Dlouhé stíny na fotografiích a odstíny většinou teplých barev, velmi charakteristických pro pozdní odpoledne, nám zřetelně vymezují ono denní období, kdy se blíží další zlomový okamžik – poslední paprsky zapadajícího slunce jsou na chvíli nahrazeny soumrakem, takže jsme opět přivedeni na okraj světa představ a snů.

Velmi často jsou postavy na Birgusových fotografiích přistiženy ve chvíli „dívání se“ nebo „pozorování“, ale také v okamžiku fotografování. Tato dvojí hra nás přibližuje k samé podstatě fotografického média – Birgus se nám snaží něco sdělovat nejen o nás samých, o naší složité povaze, ale také o tom, co vlastně je fotografie, která neodráží svět, nekomentuje jej ani nevytváří novou skutečnost. Myslím, že tato otázka je velmi aktuální v době, kdy fotografie poněkud zevšedněla a stala se banálně jednoduchou. V masové záplavě obrazů úplně ztrácí fotografie své skutečné, elementární funkce a upřímnost sdělení trpí deficitem. Birgusovy fotografie si však zachovávají svou nejryzejší podobu.

^{Ireneusz Zjeżdżałka (1972-2008) – fotograf, kurátor, bývalý šéfredaktor magazínu „Kwartalnik Ftografia“ .}


Vladimír Birgus

Vystudoval obor literatura-divadlo-film na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1978, doktorát 1980); paralelně mimořádně studoval fotografii na FAMU v Praze (1974-78). Od 1978 odborným asistentem katedry fotografie na FAMU, od roku 1994 docentem, od roku 1999 profesorem. V letech 1998-2002 vedl Kabinet dějin a teorie fotografie při katedře fotografie na FAMU, od roku 1990 je vedoucím Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Od roku 2001 je členem Evropské společnosti pro dějiny fotografie. Je zakládajícím členem Pražského domu fotografie. Kurátor výstav v Galerii Opera v Ostravě a v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě. Je redaktorem časopisu Imago za Českou republiku, vedoucím redaktorem Listů o fotografii a stálým spolupracovníkem Mladé fronty Dnes, Hospodářských novin a časopisů Ateliér, Fotograf, Fotografie Magazín, Photonews, European Photography, Kwartalnik Fotografia, Portfolio aj. Je autorem a spoluautorem řady knih a vice než 45 samostatných výstav.aj.




_{Leica Gallery Prague, &Skolská 28, Praha 1Otevřeno denně 11-21 hodinwww.lgp.cz}