Jeden teplý dubnový podvečer zahrál jsem si na průvodce a dovedl na Vyšehrad kamarádku, která dosud nenavštívila tento prastarý bod českých dějin. Ukazoval jsem jí čtyři nadživotní sochy v parku, nahlédli jsme na hřbitov a aspoň skrze mříže spatřili náhrobek Jana Nerudy, protože brána s vytepaným Pax Vobis byla už uzamčena.

Dvojice barokně nakadeřených věží chrámu Sv. Petra a Pavla na nás přitom házela stín. Přicházeli jsme ke kostelnímu náměstíčku a sám monument se k nám blížil jako obří kamenný koráb. Duši připravenou k posvátné bázni stanuli jsme před vstupní branou, měla portál vyplněný barevnou mozaikou. Nad bočním vchodem po levé straně brány jsme rozluštili znak alfa a měli jsme radost, když jsme pro ni na druhé straně nalezli sestru omegu. Ne náhodou mě popadla filozofující nálada. Mluvil jsem o věčných a dočasných věcech tohoto světa a chrám jsem zařadil mezi trvalé hodnoty. Ale když jsme pohledem šplhali po úctyhodných věžích, až nás za krkem bolelo, museli jsme znejistět. Na úpatí střešní krytiny věže objevili jsme podivnou věc, která ničím nezapadala mezi kraby a lilie a jiné kamenné výčnělky. Jakási stříbřitá skříňka leskla se ve večerním slunci a dráždila nás svou hranatostí uprostřed kudrlin gotické architektury. To tam nepatří! Oč jde? Reflektor? Odpuzovač holubů? Nevkusná korouhev? Kamarádka byla bystřejší, když prohlásila: „Kamera“!

„Oko Boží nás sleduje,“ utrousil jsem a vyjádřil tak veškerou ironii, kterou si onen detail zasluhoval. Názorný důkaz o střetu kultur na časové ose. Církevní stavba, která se poplatně gotickému stylu vypínala k Bohu na výsostech, stává se dnes hostitelem výdobytku elektroniky! O čemsi to vypovídá; jestliže se Boha nedotkne ani úžasně vztyčená věž chrámu, nesvede to lépe ta krabička kloubící v sobě poznatky optiky a elektroniky? Tato myšlenka vyslovená nahlas by mohla moji silně věřící kamarádku zcela světsky namíchnout.

Raději jsem si myslel, že lidem nestačí jejich oči. Sice se nám ještě nepodařilo vyvinout umělý zrak, ale finesy vědy jemně zacházející s optikou dovolují i našim přirozeným očím spatřit daleko více. Pryč jsou doby, kdy jsme posilovali zrak prostými brýlemi a kukátky. Teď už není světa, který by se ukryl před našimi pohledy. Moderní doba do nás tváří v tvář zírá jako hydra, které narůstají po těle houfy bulev, vidoucích všemi směry do všech rozměrů. Mikroskopy dávno umí proniknout k jádru atomu či do střevní flóry živočichů a naopak nejposlednější teleskopy málem dohlédnou až k zárodečné mlhovině vesmíru a umí pronásledovat komety. Těmito vynálezy zmnožujeme a prodlužujeme své přirozené oči prostřednictvím čoček do různých přístrojů, které už jsou vyráběny sériově. Nepotřebují důlky, zasazujeme je na rohy strategicky význačných budov, do přídí miniponorek i na strmé věže kostelů. Své prodloužené oči jsme už vynesli na oběžnou dráhu, odkud jako satelity sledují povrch zemský a dokážou rozeznat mouchu na tisíce mil. Hnáni zvídavostí pronikáme prostory vně Země nebo objevujeme atomické světy uvnitř jejích struktur. Tyto nespočetné oči ovšem dokážeme upřít také na sebe a stejně jako ukrajujeme proužky temnoty z vesmíru, rozpouštíme soukromí zde dole mezi sebou. Různé střežící kamery se rozlézají všude a čím dál více i po veřejných prostorech. Brzy bude celý svět do poslední nitky a špendlíku ve vaší koupelně viděn z jediného řídícího centra.

Lidstvu by daleko více svědčilo, kdyby jakýmsi globálním pohlédnutím na sebe jako celek, rázem odhalilo své věčné chyby a nedostatky natolik zjevně a otřesně, že by hned vystupňovalo úsilí o nápravu. Ale to by musela být k mání nějaká mimořádně silná morální družice vybavená reflexní lupou. Jak by asi vědecké magazíny referovaly o takovém velikém sebe-objevu lidstva? Oko, které by takový záslužný objev zaostřilo, nejlepší technika nesestaví ani za milion let. Návod k jeho zhotovení leží kdesi mezi námi. Kde že? Malá nápověda: Ani nejbystřejší oči ho nedovedou přečíst.

Ani ta kamera zavěšená na římse chrámu sv. Petra a Pavla, která i nadále zůstává projevem nevkusného zkřížení setrvalé umělecké hodnoty a plechové techniky, zachycující na záznam prchavost chvil. Snad by tato stříbřitá skříňka pomohla odhalit vandala, vykrádajícího poklady z oltáře svatostánku, na druhou stranu působí jako znepokojivý důkaz toho, že rostoucí umělé oko nezadržitelné vědy vytlačí tajuplné oko Boží. A možná už co nevidět!

_{ikona: http://www.letstalkjewellery.co.uk}