Jak jsem proto záviděla zmíněné čtyřce, že pochází z Holešovic a mohou proto dovádět ve Stromovce, zatímco pro nás existovala jen drobná pískoviště mezi paneláky a dál se nesmělo.
Dnes pro změnu Holešovice se stávají místem, kde se nedá dýchat, natož lidsky existovat. Ale tím se dostávám úplně někam jinam.

Každopádně nápad představit současným školákům taškařice dětských vykutálenců ze Steklačova pera, a dokonce zachovat dobové reálie, považuji za zajímavý, přičemž nakladatelství Albatros oprášilo novým výběrem Boříka a spol. pod všeříkajícím názvem Boříkovy lapálie, do něhož zasadilo celkem osmnáct povídek.

Za jednu z nejvydařenějších, tedy alespoň já jsem se při ní hodně nasmála, bych označila - „Jak měl Aleš narozeniny“, která v podstatě zachovává gagy starých černobílých filmů s Chaplinem v hlavní roli. Rovněž téměř mýtická postava strýce Chrobáka v příběhu „Jak jsme jeli sto dvacet“ mě velmi pobavila. A ostatně každá rodina, když by dala ruku na srdce, by ve svých řadách podobného výstředníka objevila, jen se s ním nechlubí, podle dospělých není čím, ovšem právě reka Boříka tento člověk vysloveně baví a baví se s ním i čtenář. Obvykle se totiž některé události snadněji čtou, než prožívají.

Oni se rodiče, nejen ty Boříka, vůbec chovají coby nudní patroni a vyžadují od svého potomstva vzorné chování, dobré studijní výsledky a poslušnost. V tom se doba nezměnila, změnila se však jinak, už např. nemáme veřejnou bezpečnost, oblíbený „ledňáček“ nestojí korunu a učitelky neoslovujeme: „soudružko učitelko“. V lavicích vládne spíše uvolněnost, než strohá kázeň a oddanost socialistické vlasti. Těmto pojmům by navíc děti jednadvacátého stolení ani nerozuměly.

Knihu Boříkovy lapálie jsem otevírala s obavami a zároveň s touhou vyzkoušet si, zda na mě Steklačův humor zapůsobí i po letech, a zapůsobil, jen jsem si musela připustit, že můj náhled ovlivňuje postoj vrstevníka Boříkových rodičů, ano do tohoto věku jsem mezitím dorostla a tak jsem měla občas tendence nad stránkami lomit rukama a litovat všechny vychovatele, kteří se snaží z Boříka a jeho kamarádů vychovat slušné a spořádané občany.

Máme tendenci zavrhovat vše, co se objevovalo na pultech před rokem 1989, nicméně v oblasti knih pro mládež se dalo i tenkrát vybírat, nehledě na skvělé ilustrace, např. v případě „Boříka“ Adolfa Borna. Jsem proto ráda, že si na reedice těchto publikací vzpomenou vydavatelé i nyní. Jen by mě zajímalo, co na to říkají dnešní školáci…Bořík totiž nechatuje, nehraje si hry na pc, a místo vysedávání u televize běhá venku. Myslím, že by se lidské předlohy Boříka divily, a možná se diví i samotný Steklač.