Pes, přítel člověka, se mění v zákeřného, jindy jen úporného tyrana. Nemusí pána zrovna kousat, stačí, když neposlouchá. Psi jsou výjimečné osobnosti, které mají v genech vlčí touhu po svobodě a vysokém nebi, ale i lásku a společnou řeč s lidmi. Která stránka u nich převáží, vesměs záleží na člověku - v první řadě musí to, že je vůdce, psovi dokázat a vyhradit mu místo až za členy své rodiny.

Většina psů se naučí poslouchat, aniž by prošla klasickým výcvikem. I laik dokáže psa přivolat, posadit, vést ho u nohy…. To k běžnému soužití stačí. Někdy máme touhu pejska proměnit v cvičenějšího a předvádět jeho dovednosti a kousky. Jindy se pes našemu úsilí vzepře … a činí si, co uzná za vhodné. Pes, jehož získáme v pozdějším věku, se též nemusí chovat dle našich představ…

Nyní je třeba nasadit pevnější ruku i kratší vodítko. S láskou, kterou k psíkovi chováme, ho postupně (pře) vychovávat. Jak na to, radí ve své knížce Buď já nebo pes! odborník na psí chování, majitel výcvikové stanice RÁMO, Ivo Eichler.

Svou kynologickou praxi začal na vojně, odkud si pak přivezl štěně německého ovčáka. Jeho jméno Rámo zůstalo zachováno v názvu chovné stanice dobrmanů a později psí školy, kde své čtyřnohé klienty učí správným návykům a odstraňuje chyby v jejich jednání: „Rozmanitost psích povah a zlozvyků mě nutila a nutí neustále hledat nové cesty a nové způsoby přístupu k jejich vyučování.“

Kvalitní a pravidelný výcvik a čas psu – partnerovi věnovaný, stojí na počátku úspěchu. Autor knihu rozdělil do dvou částí. V první, nadepsané Poslušnost, rozebírá způsoby, jak psa naučit, cestou podmíněného reflexu, co je potřeba. Na základě dotazů rozebírá jednotlivé kategorie poslušnosti (přivolání, aport, učení pozornosti, odložení, zachovávání čistoty apod.). Vysvětluje, proč se tak či onak pes chová, jak naučit správné a napravit nežádoucí konání. Z jeho odpovědí vyzařuje nejen naprostá profesionalita, ale i láska k psům.

V druhé části klasifikuje agresivitu psů, která je většinou podnícena tím, že pes byl nevědomky povýšen v hodnostním žebříčku a nyní své postavení hájí. Osoby, většinou děti, které „přeskočil“, může nyní „vychovávat“ on, třeba tím, že neposlouchá nebo dokonce kouše. Autor naznačuje, jak poznat a vytvořit hranice, které nesmí překročit pes, ani lidé z jeho okolí. Trvá na tom, že pes a člověk mají být společníky, ale s přesně vymezeným postavením ve smečce. I bázlivosti, která může vyústit v agresivitu, lze postupně odnaučit.

„ Zkušenosti, které jsem nasbíral jako cvičitel psů, ale i jako soudní znalec, mě přivedly k názoru, že ve světě, který zcela ovládá jeden živočišný druh, bývají to psi, kdo jsou oběťmi, a to i v případech, kdy došlo k napadení člověka psem. Každý, kdo si připoutá psa ke svému životu, si musí uvědomit, že přijal obrovskou odpovědnost. Je zodpovědný za jeho radostný a šťastný vývoj, ale i za jeho projevy, které neomezí a neohrozí své okolí.“

Pokud uvažujete o tom, že vaši lidskou smečku rozšíří pejsek, přečtěte si ještě dříve „návod“, jak z něho vychovat vyrovnaného, poslušného psa, jež obohatí příjemným způsobem vaše společné dny.

_{Eichler Ivo: Buď já, nebo pes!
Vydalo nakladatelství MOTTO v roce 2009
obálka www.motto.cz}