Setkávám se s takovými tu a tam celý život. Nepomůže si přešlápnout, neplatí se štípnout, nepomáhá dokonce ani zavřít oči. Otevřete je a jsou tam zas. Působí na mě jak studený psí čumák. Není mi z něj dobře i když na druhém konci vrtí přátelsky oháňkou. Pes má prostě smůlu. Nevěřím mu. A vycítí to většinou i ti psi a stáhnou se. Ale dejme psům pokoj. Pojďme mezi lidi. Tam bylo vždy blaze. Jenže defilé odměřených jedinců ve škrobeném prostředí nemá konce v našem světě. No, novinka to není. Nejsme slepí. Rezervovanost není nečitelná. A na potištěných stránkách o ní nalezneme také dost. Literatura je právem považována za jeden z nosných stěžňů plachet kultury. Ale s rezervovaností se tam potkáváme téměř denně.

Tak obecně. Student, jenž se staví k literatuře rezervovaně a stejně tak se tváří, je svým způsobem omezený a vlastně hodný (ač si to nikdy nepřipustí) lítosti sečtělejších druhů. Nikdo mu neřekl, že literatura nejsou jen slova, obrazy a příběh, ale především svébytný svět, do něhož vstupujeme a který aktivně poznáváme konfrontací se světem, který už známe a v němž sami žijeme. Z toho vzápětí usoudíme, že ten inkriminovaný student si za to nemůže. Zapadli jsme do toho po uši. Přiveďte viníka, volá ožrale student a přikrývá si rukama svůj rezervovaný kukuč. Chce se mu totiž smát. Z těchto soudů si houby dělá už léta a má dojem, že ten poslední nepřekvapí. Za jeho odměřený, vskutku rezervovaný postoj nejen k literatuře, ale ke všemu, co jej obklopuje, může výchova, přece. Rodičů, kantorů. Učili ho blbě. Jak to? Naučit se číst znamená naučit se zároveň myslet. A to ti životní lektoři nezvládli. Vzdělání učitelů češtiny je zastaralé, u rodičů mnohdy chybí úplně. Kategorické soudy? Ne. Krutá realita. Výsledek? K literatuře rezervovaný student má v malíku, co mu vězí v computeru, ale diskutovat mu připadá zbytečné a nad dialogem, vyklenutým na dané téma, krčí rameny.

Charakteristické ke všemu výše uvedenému je tenhle bonbón na závěr. Vytáhnout nějaké knižní hrdiny mi připadalo snadné a těšil jsem se na eliminaci těch zástupů. Směšné. Stál jsem totiž ve svém knižním depu a neuvědomil si, že výběr za mě udělal život. Ať dělám co dělám, zůstali mi na stole pouze dva výtečníci, schopní unést to břemeno shora. Prvním je Michael Corleone z románu Kmotr Maria Puza. Není on ryzím nositelem těch divných vlastností výše? Rezervovanost mu přinesla nadvládu nad jemu podobnou společností, ale také miluje svou rodinu jako nic na světě. Ne, určitě není kladný hrdina, ani jako protivníka bych si ho nevybral. Ale i při sumarizaci jeho minusů mi zůstává něco, co mi umožňuje chovat jej v jakési zvrácené úctě. Až po zhlédnutí filmu docházím k tomu, že mé pocity konvertují k těžké nechuti, ovšem pořád ve vší úctě. Zajímavé. Jinak antikvariát, že.
Druhý takový je zaplaťpánbůh živý a možná i kvůli tomu se stal mým nejen knižním hrdinou. Bez jisté rezervovanosti ke svým italským druhům (jejich expedice) , podložené ovšem obrovskou zásobárnou energie a vůle, by Josef Rakoncaj na vrchol nejnebezpečnější himalájské osmitisícovky K2 nevylezl, nota bene dvakrát. Se spoluautorem Miloněm Jasanským to sepsali nejen ve stejnojmenné knize a z bohaté kolekce takto orientovaných ji mám nejraději. Nakonec, jeho obchodní značka, Sir Joseph, taky leccos vypovídá. Ale kdo jiný má právo na jakousi exkluzivitu v názvu firmy? Když tovar, outdoorové, především horolezecké vybavení, je prověřeno nanejvýš zainteresovaně? V tomto případě ignoruji vše předchozí a smekám.

A tak mě napadají zrádné myšlenky, dosahující axiómů. Člověk bez záporných vlastností nic moc nedokáže. Začíná to u kluků. Hodní kluci ve světě jiných neobstojí. A ještě jeden. Trápíte se vlastní rezervovaností? Jděte se vycpat! Pozor! Silně individuální soudy.

_{Zdroj fotografie www.cestovani.havran.info}