Jestliže bych měla jmenovat dva dětské zahraniční filmy, které utkvěly v paměti mé a mých vrstevníků rozených v osmdesátých letech, patrně bych se s mnohými shodla na Nekonečném příběhu a švédském televizním filmu Ronja, dcera loupežníka. Ačkoliv ani jeden z výše jmenovaných filmů nedoprovázela gigantická reklamní kampaň, na kterou jsme v dnešní době u podobných projektů zvyklí, oba filmy se dokázaly nesmazatelně vrýt do paměti svých diváků a lze je tak dnes bez nadsázky označit za kultovní. Chytře napsaný Nekonečný příběh předběhl svoji dobu a stal se jakýmsi zvěstovatelem nadcházející éry fantasy. Ambice loupežnické dcerky Ronjy tak daleko nesahaly. K dosaženému úspěchu její stvořitelka Astrid Lindgrenová vystačila docela dobře s kulisou polozříceného hradu, dvěma znepřátelenými loupežnickými bandami a několika bájnými stvořeními, vypůjčenými ze severských pohádek a pověstí. Možná měla štěstí. Na to však Lindgrenová za svého života nikdy příliš nespoléhala, a tak důvody úspěchu vcelku prostého příběhu dvou malých loupežnických ratolestí lze připisovat jedině a pouze spisovatelskému umění výjimečné autorky.

Stejně jako v případě Pipi, také Ronja, dcera loupežníka disponuje hlavní ženskou postavou, tentokrát příjemně kontrastující jak s rodným loupežnickým zázemím, tak se stejně starým Birkem, synem náčelníka úhlavních nepřátel. Ústřední téma-přátelství dvou dětí navzdory vzájemné nenávisti jejich rodů-může zdánlivě připomínat osudy  poněkud starších shakespearovských hrdinů. Ronja ovšem končí happyendem a namísto milostných peripetií, na něž mají koneckonců oba ústřední hrdinové dost času, raději popisuje vznik přátelství mezi dvěma odlišnými pohlavími, od prvotního soupeření po vzájemné zjištění, že „holky jsou vlastně docela fajn“ a „kluci zase nejsou tak špatní“ a dohromady můžou docela dobře vyjít. Také morální podtext, jednoduše avšak působivě zakamuflovaný do Ronjina budoucího předsevzetí, že totiž „nechce, aby kvůli ní lidi plakali“, když odmítá přijmout roli loupežnického hejtmana, posouvá knížku nad rámec obyčejné dětské pohádky.

Při rozebírání knihy nelze pochopitelně opomenout výjimečné vypravěčské umění Astrid Lindgrenové podtržené poutavými popisy nádherné netknuté přírody, ve které Ronja s Birkem vyrůstají a zažívají nejrůznější dobrodružství.

Přes (a nebo právě pro) svoji jednoduchost oproti současným dětským bestsellerům, Ronja, dcera loupežníka neztrácí ani po 28 letech nic ze svého půvabu či atraktivity pro současné malé čtenáře. Ilustrace Barbory Kyškové připomenou fanouškům filmu jejich oblíbené pasáže, těm ostatním zbude v rukách dětská knížka taková, jaká má být-s velkými písmeny, kupou obrázků a pevné vazbě, čili příjemný (nad)standard, na který jsme u publikací vydávaných Albatrosem zvyklí.

_{Astrid Lingrenová: Ronja, dcera loupežníka
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2009
obálka www.albatros.cz}