Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 16.12.2019, svátek má Albína 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12784
Komentářů: 11045


Měření



Tenká jehlice II.

17.06.2009   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Pokud jste nečetli první díl, můžete zde: (klikni)

2.

Asi po hodině, která byla vyplněna hovorem, Carroll vstal a přistoupil k oknu. Na Londýn mezitím padla noc. Ještě tedy sklínku... Ale nutno přiznat, že jich bylo ten den už nějak moc a nestál jsem při odchodu na nohou nejpevněji. Nic to ale nebylo proti Hallovi, který se přímo potácel a mluvil najednou jaksi z cesty. Prý Mauriceovi nezávidí nápady, ale kdyby ho občas nemírnil, spisovatel by se upil! Maurice je prý génius, ale bez svého redaktora jen prašivka... A podobně. Ale Carroll už vtipálkovi pomáhal ze dveří a já taky přiložil ruce k dílu, až jsme Hall taxíkem dopravili přímo domů, což nebylo těžké, bydlel o dvě ulice dál. Nato s námi taxi pokračovalo až na Piccadilly a vjeli jsme na Regent Street, kde jsem se odpoledne rozloučil se Styblíkem, když tu se přiopilý Carroll udeřil do čela. Chvíli si znovu a marně prohledával kapsy, načež se ke mně otočil: "Já se musím vrátit!" A vykřikl na řidiče: "Jeďte zpátky!"

"Počkejte, Carrolle, vystoupím a dojdu..." A už jsem se skutečně viděl v bytě, který jsme se Styblíkem sdíleli na Oxford Street, jenže Carroll mi stiskl paži, současně na to taxikář šlápl a snad jsem opravdu měl upito přes míru, to nevím, ale určitě jsem zůstal a Carroll očividně nechtěl u Maurice strašit sám.

Vystoupil před jeho domem a já potutelně sledoval, jak se toho dne už podruhé chystá vyskočit na čtyři schody. Najednou si to ale rozmyslel, odbočil, chytil se břečťanu, povylezl po stěně domu a nezdvořácky nahlédl do osvětleného okna!

"Hej!" zvolal jsem, ale vykřikl taky... a spadl na chodník. Vyskočil jsem z taxíku a periferně zaregistroval postavu, která přicházela chodníkem, ale byla ještě dvacet kroků daleko. Pozornost jsem ale věnoval Carrollovi, který až nečekaně střízlivěle vyskočil - a tentokrát opravdu i na schody. Stál až nahoře, chytil kliku, lomcovat... a já zatím zíral na osvětlené okno, za kterým sice visel žlutý závěs, ale ne úplně zatažený.

Ani jsem asi nevěděl, co dělám, ale visel jsem pojednou v tom břečťanu taky a... Kriste Pane! Doktor Maurice ležel bezvládně na koberci, v krajně nepřirozené poloze... a vedle převrácené židle. Pustil jsem břečťanu a dopadl na zem, když tu se na stěnu pojednou vyhoupl i onen neznámý londýnský chodec z mlhy a taky se díval do místnosti, ale jako jediný z nás tří pak seskočil na chodník úplně klidně a elegantně. "Pánové, nevyrazíme ty dveře?"

Mezitím vystoupil i taxikář a byli jsme tedy čtyři a stačily nám taky čtyři nárazy. Carroll byl jako vždy první a přímo letěl chodbou a chytil se kliky pracovny, ale bylo zamčeno, což nám oznámil s výkřikem, na který nikdy nezapomenu, protože obava jako by se změnila v jakési nadšení. Nadšení lovce, jak jsem se domníval – a dům stál uprostřed noci a Bagdádu na Temži.

"Pojďte, vylomíme i tyhle dveře," řekl muž z mlhy, který se vůbec choval velice akčně, a tentokrát stačily dva údery. Maurice opravdu ležel na koberci, a to ve stále stejné poloze a zhruba uprostřed pokoje. Ruce měl rozhozené, tvář divně zkřivenou a vedle jeho hlavy se válely střepy ze sklenic, které nejspíš při pádu smetl se stolku. Dvě židle byly převrácené – a já nerozhodně zůstal stát na prahu. Nikde krev! blesklo mnou s jakousi úlevou.

Asi ani kapka! Což rozhodně nešlo říct o alkoholu v mých žilách a jsem si jist, že jsem se ještě na prahu zapotácel. Carroll už se skláněl nad lékařem. Zpola ho převrátil.

"Žije?" zeptal se někde vedle mne buď noční chodec anebo taxikář. A Carroll zavrtěl hlavou, vidím to, jako by to bylo včřera...

3.

Konečně jsem se vzchopil! Obrátili jsme Maurice tváří ke stropu. Byl ještě teplý. "Jaká může být, proboha, příčina smrti?" vyhrkl jsem na lékárníka.

"Podívejte," odpověděl Carroll - a úplně klidně ukázal do míst, kde donedávna bilo nešťastníkovo srdce.
"Co-o?" vydralo se mi jenom ze rtů. S matnou hrůzou jsem si uvědomoval, co vidím. Smrt způsobila až neuvěřitelná tenká jehlice, která vězela právě v srdci a projela jím nepochybně skrz naskrz. Ale protože okno bylo zevnitř pevně uzavřeno a neporušené a dveře jsme před chvílí sami vyrazili a žádný třetí vchod místnost neměla, okamžitě mi také došlo, že Maurice nepochybně spáchal sebevraždu. A jak? Vtlačil si nejspíš jehlu do těla přesně podle receptu vlastní literární postavy! Proč to ale udělal? Když jsme ho opouštěli, nebyl skleslý a nepřipadal mi vůbec nešťastný. Optimisticky dokonce hovořil o další detektivce Mrtvola na Temži, na kterou se chystal a...
"Zavolám policii!" navrhl taxikář.

Obrátil jsem se k němu dominantně: "Ne. Mám známé a zavolejte rovnou tohle číslo, můžete mi věřit. Je na Scotland Yard, ozve se policejní inspektor Harrison. Řekněte mu, co se stalo, a že je u případu taky Tom Lorenc z Prahy."

Taxikář úslužně odběhl, zatímco jsem prozkoumával ostění a pak i podlahu a strop. Mezitím jsem došel i zpátky ke dveřím a zíral chvíli na klíč. Trčel ze zámku dovnitř do pokoje. Znovu jsem se vrátil k oknu a prověřil ocelové mříže, které byly zvenčí. Mezi každýma dvěma bylo deset centimetrů prostoru a směrem k nám následovalo sklo, další sklo a žlutý závěs. Ano, okno bylo dvojité. Hm. Opravdu tedy sebevražda, ale proč se zabil?

Z úvah mě vyrušila až policejní houkačka. Před lékařovým domem zaskřípěly brzdy a jedenáct vteřin nato vstoupil do pokoje inspektor Harrison. Těsně ho následoval policejní lékař a dva seržanti. "Vy dva jste vždycky tam, kde se něco semele," vyhrkl Harrison bez pozdravu. "Vy asi máte čidla na vraždy, ne? Anebo je přitahujete jako dva magnety, i když... Ne, pana Styblíka nikde nevidím!"

"Protože je doma. A čidla na vraždy? Inspektore! Je to sebevražda!"
Nato jsem podrobně vylíčil události a Carroll mi všechno až do posledního písmene dotvrdil. "Hm, a kdo jste vy?" zeptal se Harrison muže z mlhy.

"Jmenuju se Michael Morton, pane, a bydlím na Fulham Road dvanáct. Vracel jsem se z práce, ale není to náhoda. Jo, pana Maurice jsem taky znal."

"Jako čtenář?" zeptal jsem se ostře.
"Jako čtenář a jako člověk, který ho navštěvoval. Víte, pánové, jsem odborník na historii zbraní a Maurice často potřeboval údaje, které si možná mohl vypátrat i sám, ale byl na mně zvyklý a internet zastupuju kvalitně." Zasmál se. Hovořil s bromptonským přízvukem.
"Takže jste se navštěvovali?"

Přikývl. "Rovnou to takhle všecičko říkám, pánové, abych předešel nejasnostem. I dneska jsem šel totiž k němu."
"Aha."
"Tady je ta jehlice," ozval se policejní lékař - a Harrison sebou trhl. Rozhlédl se pak zvláštně po všech přítomných a přijal vražednou zbraň.

"Je běžná," hlesl tlustý doktor mrazivě. "Ale hrot je ostřejší a bude něčím přibroušený. To už není má starost."
Harrison si ho změřil: "Možná ne, ale už jste se někdy s podobnou sebevraždou setkal, Bathurste?"
"Ne, nikdy pane. A pracuji u policie čtyřiadvacet let. Víte, co je na tom hlavně zvláštní?"
"Síla, kterou musel vyvinout?"
"Taky, ale... Moc zvláštní je, že si tu jehlu vrazil do srdce přes košili."

Pokračování příště - závěrečný díl v pátek 19.6.2009


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2545 s