Povídáme si v útulném království dvou Renat. V klidové zóně nemocnice, dodávám. Kdo zná současný Motol, ví o čem mluvím. Zde tedy kralují Renaty Vejmělková a Dohnalová. První má na starosti všechny dobrovolníky z terénu (dnes na tři stovky lidí), druhá celý program.

Prosím vás, dámy, nejen mě zajímá, jak to celé před těmi deseti lety vzniklo?
Na dětské onkologii se zrodil nápad, že by stálo za to přivést skupinu studentů z Pedagogické fakulty Karlovy university, kteří by si mohli malovat s dlouhodobě nemocnými dětmi, jež nemají vlastně žádný jiný program. Jejich první kroky koordinovala tamní psychosociální péče, respektive její zástupce. Zjistilo se, že jejich snažení má vesměs kladný dopad na psychiku malých pacientů. Program se začal rozšiřovat i na oddělení LDN, dobrovolníků přibývalo a když jich bylo kolem stovky, vzniklo naše Dobrovolnické centrum. Instituce založená na principech vzájemné sounáležitosti.

Vypadá to jednoduše. Vznikly jste tedy na základě arteterapie? Dá se to tak vůbec říct?
Nedá. To není arteterapie v klasickém slova smyslu. Říkejme tomu výtvarná činnost.

Můžete na základě zpětného pohledu říct, která odbornost dobrovolníků byla pro účely vznikajícího dobrovolnictví dominující? Na startu stáli studenti. Kdo v současnosti?
V začátcích rozhodně studenti pedagogiky. Dnes zástupci celého spektra lidské existence. Studenti, lidé z firem, tedy z provozů, senioři aj.

Promiňte, že vám skáči do řeči. Zjišťuji ale, že tu máte sedmasedmdesátiletou dobrovolnici. Fascinující.
No, máme. Rozhodující je chuť něco dělat. A díky informacím v nemocnici na letácích a na internetu k nám přichází dobrovolníci sami.

Jak často se vám lidé hlásí „do práce“?
V podstatě každý den. Někdo to totiž chápe jako své poslání, jiný tím splácí tajné dluhy. Důvody nezkoumáme, ale klademe důraz na spolehlivost. Při naší činnosti se jedná o vlastnost rozhodující.

Ta spolehlivost mě velmi zajímá. Jak máte ohlídáno, kdo se vám hlásí? Znáte to, u každé takové činnosti se dříve nebo později objeví, s odpuštěním, nějaký „úchyl“, abych použil Fanánkovu terminologii (mimochodem, Fanánek právě vstupuje do rockové síně slávy) a zboří svým jednáním celou filosofii jinak vesměs pozitivní instituce. Jak to ošetřujete? Máte nějaké přijímací, až psychologické testy? Jaký máte mechanismus?
Tak to se našich dobrovolníků zcela určitě netýká.  My máme  kvůli tomu poměrně dlouhý proces „vzniku dobrovolníka“. Přes pohovor, týkající se jeho zázemí, zájmů, osobního života. Pak následuje výcvik, při němž získáváme komplexní informace o zájemci a poskytujeme kompletní servis poznatků a nabídky služeb a možností, jež může dobrovolník v pozdější praxi potřebovat. Testy neděláme, ale domnívám se, že potřebné informace získáme. (Kolegyně klepe kotníky o desku stolu) Musím to zaklepat, ale nikdy se nám nic zvláštního nestalo.
A ještě dodávám, že u nás působí dvě skupiny dobrovolníků, jedna dochází do nemocnice pravidelně, druhá významně pomáhá při nárazových  akcích. Bez nich by se tyto akce pořádaly jen obtížně, třeba divadlo, koncerty aj.

Jaká je životnost dobrovolníka? Myslím délku jeho aktivní činnosti. Kdo je přeborník?
Nejdéle působící dobrovolník je s námi 7 let. Máme pochopitelně databázi všech ochotných, divadelníků, muzikantů aj. Všichni jsou regulérními dobrovolníky ochotnými nastoupit prakticky na zavolání. Motolská nemocnice má v tomto směru vynikající zvuk.

Takže je to tak, že  lidé jsou připraveni prakticky nastoupit, jak se říká, za pusinku?
(Společné pousmání obou ) Ani za tu pusinku, musíme říct. Máme na kumštýře štěstí. I na ty z první ligy. Třeba pan Uličník ze 4TETU Jiřího Korna. To už je vlastně "kamarád". Nebo se tu zastavili takové osobnosti jako Upír Krejčí, Luděk Sobota, paní Vránová aj.
Vracejí se i bývalí pacienti i jejich příbuzní odhodláni svým nezastupitelným způsobem oplácet nemocnici starost o ně samotné.

Jak se tváří vedení nemocnice na vaše aktivity? Jsou rádi, že vás mají?
Musíme se pochlubit. Máme černé na bílém, že jsme chloubou našeho zařízení. Během let jsme rozvinuli naší činnost do takové šíře, že třeba na „eldéence“ (Léčebna dlouhodobě nemocných) jsme prakticky každý den. Lékaři počítají s naší spoluúčastí už automaticky. Jsme rádi, že to vedení nemocnice vidí a uvědomuje si potřebnost společných kroků. Když je práce uznávaná, baví vždycky o něco víc.

V tuto chvíli stačí. Na besedujících vidím, že pro ně pracovní den ještě dávno nekončí. Na jedno se ale ještě zeptat musím. Považoval bych rozhovor za nedokončený. Co je to canisterapie, ptám se při pohledu do terária se šneky? (O těch ale až příště)
Jedná se o aktivity dobrovolníků se speciálně cvičenými psy pro děti i pro dospělé. Kontakt se zvířetem znamená pozitivní impuls pro pacienty, kdy dlouhodobé výsledky jednoznačně potvrzují úspěšnost terapie. Dobrovolníci v Motole začali jako první v ČR provádět tzv. polohování u seniorů na LDN. Možnost pohladit si zvířecího chlupáče je mnohdy hodně motivující prvek, iniciující třeba jen drobný pohyb. O náladě nemluvě.

Musíme se dnes rozloučit. Nerozlišoval jsem, která Renata se do hovoru zapojovala. Ono to není podstatné. A co je? Přinášení alespoň chvilkové pohody do míst, kde jí moc není. Děkuji za rozhovor. A na rovinu říkám, že zůstalo ještě mnoho nezodpověděného.
Teď nás tady všechny napadá, že by nebylo od věci, kdyby k dobrovolným aktivitám pejskařů sponzorsky přistoupila nějaká firma, vyrábějící psí baštu. I tihle čtyřnozí kamarádi mají svou misku a ta se musí občas naplnit. Nabízí se tu marketingový tah jak hrom, viďte!

                            Obě Renaty - (zleva) Dohnalová a Vejdělková

Z dopisu lékařky na LDN: Pro několik mých pacientů se vaši dobrovolníci stali jediným kontaktem se světem vně nemocnice. Jedna z vět, jež umí povzbudit a dolít nových sil.

_{Zdroj obrázků www.fnmotol.cz; Dobrovolnické centrum FNM}