Sám si připadám poněkud nesvůj, když vyrazím na procházku a nemám se čeho držet ani co chytnout. Plandám volně ovzduším, necítím oporu a hlavně nevím, kam s rukama. Rozhlédnu po lidech na nábřežním korzu a vidím, že téměř každý své ruce něčím zaměstnává. Drží vodítka napínaná pejsky různých ras, vodí si milenky různých tvarů a barev, potomky různé velikosti nebo hole různých zakřivení. Pod kaštanovou alejí u řeky, která slouží jako korzo občanům mého městečka, míjejí mne v líném tempu dvojice nebo skupinky.

Ale jakmile spatřím osamělce s prázdnýma rukama, následuje ho v patách pár mých otázek: kde nechal svou milou a kam jde takhle sám. Tuším vedle něho prázdné místo. Každý člověk na samotářské stezce bez milé, kočárku nebo cigarety připadá mi už dopředu melancholický a zdá se mi, že z něho vyzařuje nějaký smutek, který dotyčný přišel vyvenčit. A protože často jsem to já, kdo se prochází takto nalehko, cítím přímo ty otazníky, které mi věší na paty diváků z laviček.
Na takovém korzu ti osamělí poněkud vyčnívají. Příliš si připouštím, že jsem viděn a nejvíce řeším potíž, kam s volnýma rukama. Zčásti vlastní vinou. Začít s kouřením jsem se dosud neodvážil, mám krátce po šťastném rozchodu, aniž bych v kočárku musel vléci připomínku chyby té minulosti, partnerku jsem nenahradil čtyřnohým mazlíkem a na hůlku si nepřipadám dost sešlý. Mám volné ruce a máchám jimi v tempu chůze jako lopatkami větrných mlýnů dobrými jen k tomu, aby je přijuchal rozbodat don Quijot, ty habánské hnáty se mi zdají být neblahou vizitkou, nejsou-li ničím zaměstnány.

Příliš jsem si připouštěl, že jsem na korzu viděn. Tato úzkost mě nutila vynalézat různé sebe-stylizace pro oči lavičkových diváků. Zvláště jsem bádal nad polohováním volných rukou při chůzi bez toho, abych se stal příliš nápadným. Snažil jsem se pažemi bimbat co nejpřirozeněji do kroku, přitom jsem zjistil, že pravá ruka se mi kývá mnohem urputněji, zatímco levá zůstává podivně při těle. Chtěl jsem disharmonii uměle dorovnat, ale výsledkem byla ještě křečovitější křeč. Poté jsem je zkoušel nést ruce spojené jako při modlitbě před sebou, ale špatně jsem se vcítil do kůže mnicha. Spojil jsem tedy ruce za zády a vykračoval si jako najedený poslanec mezi lavicemi Sněmovny, a to působilo nevhodně mezi lidmi, kteří i venčili hlavu oteklou starostmi ze snížení reálných mezd. Nebo jsem si vzpomněl, k čemu se hodí kapsy kabátu a ruce tam schoval, ale zase jsem se cítil na svůj mrav příliš klackovsky. Co kdybych potkal někoho známého a musel rychle vytahovat? Jindy jsem složil ruce na hrudi, ale připadal jsem si příliš tyransky jako profesor, který právě rozdal žákům testy a nad skloněnými hlavami, z nichž se kouří potlačeným vztekem, vychutnává ze stupínku svou převahu.

„Moc se hlídáš,“ prohlásil jednou kamarád, sleduje trochu déle, a proto užasle mou úzkostlivě pilovanou volnoruční choreografii. „Chce to se uvolnit,“ dal mi tuto už stokrát introverty oslyšenou radu. Copak neví, že právě volné a ničím neupoutané ruce pro mě představují břemeno svobody?

A dále závidím kuřákovi jeho závislost, že má po čem sáhnout, když s ním šijí čerti; ten okrouhlý pohyb ruky se zastávkou v kapse bych také často rád podnikl. Vdechování zplodin bych klidně vynechal, mně by stačil jen pocit, že něco držím, popřípadě se toho mohu držet, něco hmotného, do čeho bych svedl svá vnitřní pnutí a zároveň by to narušilo samotu odpoledního chodce. Nápodoby cigaret bohužel zatím nepřišly na pulty ani v hračkářství.

Zamýšlím se nad tím, že by nebylo na škodu vynalézt zvláštní „mačkátko“ pro osamělé chodce. Mezeru na trhu by zacelil tento plyšák pro dospělé, hromosvod něhy a kořist hladové dlaně, které se nedostalo štěstí svírat teplou ruku živé milé/milého. Mačkátko by našlo by využití i v kancelářích, schované v rukách obchodníků při ošemetných jednáních, modelek před konkursem, pacientů tísnících se na hřadě v čekárně u zubaře a dalších zářičů nervozity a nepokoje. Talisman by snesl záškuby vnitřního přepětí a nazpět by vám vrátil pocit opory. Každý se přece potřebuje něčeho držet, mít nějaké vodítko, aniž by na jeho konci musel pobíhat chlupáč.

Ale jsem příliš pohodlný, abych vynalézal mačkátko jinak než slovem. Nacházím si aspoň společníky ve věcech starých jako osvícené lidstvo samo. Přivykl jsem si brát na vycházku tašku, ačkoli vím, že ji nenaplním žádným nákupem, důkladně svírám deštník, ač nebe nedává slib nejlehčí přepršky. Necítím se tak osaměle, když si mohu pohazovat deštníkem a občas mu zanadávat, co si to dovoluje být zaseklý. Taškou si třeba houpám, omylem ji upustím a hned co ji přátelsky opráším, vyroste mezi námi o poutko více. Matka si pro změnu přeje, abych už tlačil kočárek, ale zatím jí mohu potěšit pouze spanilou jízdou s povozem nezatěžkaným závazky.

A dále vyrážím na procházky se zbytečným deštníkem a zplihlou síťovkou a řeším otázku kam s druhou rukou. Dál strhávám doma tašky z věšáku, sápu se v předsíní po deštníku jako tonoucí objatý mořem, ale žádné ucho ani rukojeť mi nenahradí dlaň chápavé dívky, kterou si na svých osamělých poutích kaštanovou promenádou vysnívám. Mačkátko, mačkátko, nemohu tě vynalézt, musím tě nalézt.