Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Chlapci zakletí do muže II.

09.07.2009   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Druhý díl jemně mystické povídky.

Nečetli jste první? Můžete zde: (klikni)

6.
„No... Možná si to jenom dodatečně namlouváte, ne?“
„Ne. Řekla: Silná je elektrika, ale žebříček ti nepřetavila, co? Potom zařídila rozvod. Ne, nezazlívám... Mám ji pořád rád, i máma… No... S mámou se snášela, myslím… Když od nás odcházela, řekla jí máma, že proti ní nikdy nic neměla. A neměla."
"Tchýně... a neměla?"
"Ne. Bere ji dodnes jako dceru a při všech sporech se klonila k ní (aby ne) a když došlo na vláčky... Taky. Jo. Mmě bylo strašně líto, že Judita odsud odešla.“
„A co teď?“
„S Juditou se nevyhledáváme, abych tak řekl, ale voláme si. Kvůli dětem... a tak... Jo, sejdem se... Občas. A když to tenkrát skončilo, Šmudla chtěl zůstat se mnou a Hanka s ní, takže po Hance se mi teď stýská. Už jí ale vlastně bylo dvacet.“
„Voláte si tedy?“
„Jo, dcera někdy přijde, anebo na chalupu. Přijede. Tady se Šmudlou se taky starám o kočky, psa, rybičky, andulku, koukáme na filmy, dokonce i na Woody Allena a ne, nikoho nemám, to ale pro samou práci. Není čas. Tedy kromě toho času na zvířectvo a pár filmů.“
„A plat?“
„Lepší než řidič tramvaje.“

7.
Lorenc slyšel dost a chtěl vypadnout, omylem ovšem otevřel na dvůr. Houf kdákavých leghornek se popelil ve stínu činžáků a okupoval Jiřího stínadelskou zahrádku.
„Ne, ta mě nikdy nebavila,“ svěřila se nedávno i Lorencovi Judita (to ještě trochu pod jeho vlivem). „Odbyla jsem ji vždycky za čtvrt hodiny, no, jsem vyloženě městský typ a když je hezky, tak si maximálně otevřu okno.“
Byla to pravda, i když jinak lenost nesnášela. Byla novinářkou a psala a psala a... Zaplašil myšlenky na ni, ale vracely se, bestie. „Jen kvůli té zahradě jste se nerozešli, ne?“ ptal se už kdysi.
„Ne. Víš... Vždycky jsou nejméně tři důvody.“
A to ano, věděl. Tři letadla. Tři osobnosti. Tři důvody.
Ujížděl na kole z Jiřího Perské do Juditiny Mateřské. Jako spojka. Jen čtyři bloky. A těšil se. Podle auta u chodníku poznám, těšil se, jestli je Judita doma.
Blížilo se to a pravděpodobnost, že by Judita zrovna z "citroušku" vylézala, se zdála malá, tak malá, že mu vlastně ani na mysl nepřišla.
Poklidně zatočil do Mateřské ulice a... Judita zrovna otevírala dveře vozu. Viděl, že vystupuje. Pak ji míjel ji a slyšel vlastní veselý tón, kterému stěží věřil: „Jak to? Pokaždé vystupujete, když projíždím?“
To jsou náhody.
Usmála se. Ale jen trochu. Pozdravil. Ale pokračoval. Taky pozdravila a hrnula se ke dveřím. Odjížděl, nechtěl obtěžovat (už takhle obtěžoval!) a ohlédl se.
Ani se neotočila. Zoufal si. Zoufale uvažoval, proč nezastavil. Proč stále jede dál a kam a jestli je to horší, než kdyby se vrátil a dolézal. Její nezájem ho opět zasáhl, ale pokračoval, i když byl zlomený šíp. Ještě dlouho. Doma nevěděl, co dál. Co jí teď napsat?
Už nešlo nic říct. Už nešlo…
Konečně přece vyťukal... cosi neutrálního. Rozhodně ne výčitku. Reagovala: „Zkrátka jsem s vámi nechtěla mluvit, egocentriku. Od začátku je vám známo, že náležím jinému. Jo, pár chvil jste aspiroval na to, že budete mou zkouškou. A možná ani to ne.“
Rozbolela ho pravá dáseň. Vteřinu jí chtěl psát příštích deset let deset tisíc nevyžádaných mailů, ale v další vteřině si to rozmyslel, protože už nebyl chlapec.
Nechtěl už se takto hloupě snažil. Chtěl se ale přesto znovu vtělit do chlapce, to byl paradox. Do kluka, kterého ještě nic nebolí.
Chtěl se převtělit, ale nešlo to.
Nebo to nešlo proto, že přece jen... ještě... jsem... Třináctiletý? Osmiletý? Snažil se na to přijít. Třeba se vymykám celému světu, ale třeba ne, říkal si. Třeba i Judita se vymyká celému světu, namlouval si. Nebo je taky sfingou bez záhad? Oba máme rozhodně syny a kdo ví, třeba jí bylo líto, když jsem tu Mateřskou tak projel... Třeba jí bylo líto, že jsem do té Mateřské za ní přijel já a nikoli Šmudla.

8.
Za okýnky přístavku se zatím na provázcích houpaly prázdné láhve. Ne zas tak docela prázdné. V každé…
Ne, žádná sirková loď. Jen bílý papír. V každé. Bílé papírky a jenom v sedmé láhvi nic.
Jak to? Zelená čarodějka už čekala.
Do Mateřské vjelo auto. Louže odrážely slunce. Zprvu to vypadalo, že auto projede, ale zastavovalo. Zněl klakson. Po třinácti vteřinách se v prvním patře jednoho hezky omítnutého domu otevřelo okno a Judita shlížela k otevřeným dveřím vozu… „Šmudlo?"
Copak ho táta nechal řídit?
Její rozjásaný syn už vystupoval a bylo už mu víc než třináct. Tak to letělo... Ale Šmudla jsi pro mne pořád! věděla Judita.
Třeba sem začne chodit víc.
Zazvonil. Pustila ho dál. A Lorenc? Ptejte se Zelené čarodějky nebo rovnou láhví.
Tedy pokud se nebojíte o duši.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2458 s