Naše zvířata si bydlí asi lépe než leckteré děti, protože mají vlastní pokoj, říkáme mu pracovna, ale přitom v něm jen občas píši, poslouchám cd s nahrávkami Sherlocka Holmese a především trávím čas se zvířaty. Což považuji za ohromný relax. Žijí si ve svém světě, já pro ně znamenám pouze ruku s krmením, ale snad se máme rádi. Tedy já je určitě. Máme smluvený rituál, ráno než odejdu do práce, jdu se s nimi rozloučit a odpoledne se s nimi vítám. Odpoledne taky vždycky vítají oni mě, čumáky natisknuté na mřížích klece v očekávání, co dobrého dostanou na zub. V poslední době jim nosím listy pampelišek a jetel. Večer jim pak chodím dávat dobrou noc. Myslím, že mě už poznají po hlase. Protože na Silvestra se s nimi zavírám do pokoje, šeptám jim něco pěkného a oni se tolik neděsí petard a dělobuchů, protože ví, že tam u nich sedí jejich „člověk“, nebo spíše jejich ruka.

Odchovala jsem zhruba třicet mláďat osmáků degu. Pouze jedno jsem si nechala, první dny po porodu nemohlo chodit kvůli pokrouceným tlapkám, ale jeho máma se o něj starala stejně vzorně jako o sourozence, kéž by to podobně fungovalo i u nás dvounožců, a tak vyrostl a zvládl ještě v kojeneckém věku i chůzi, zvítězil nad svými slabounkými nožičkami. A pořád na něm vidím pokroky. V poslední době se naučil brát potravu do předních tlapek. Takže už se dopracoval do fáze frajer, ještě se naučí jíst jednou packou jako jeho táta a druhou se elegantně opírat o zem, a zařadí se do kategorie super frajer.
Kvůli zmíněnému handicapu mu odmala říkám Pacinka. Zůstal trochu více neohrabaný než druzí, není ani příliš chytrý, prostě vím, že v přírodě by nepřežil. Ale u mě doma ano. Navíc má báječnou adoptivní maminku, osmiletou samičku, které stářím trochu vržou klouby. Navzdory svému požehnanému věku si však zachovává vitalitu, a pokaždé pečlivě připravuje pelíšek. Pro sebe a pro Pacinku. Jak jinak.

Někdy přemýšlím nad tím, jestli je správné zavřít zvířata do klecí, a dopřávat jim jen svobodu výběhu, protože zrovna třeba osmáci při své velikosti by se mohli v bytě snadno zranit. Jenomže v naší přírodě by stejně brzy zahynuli a já jsem asi natolik sobecká, že už si neumím představit náš „zvířecí pokoj“ prázdný. Chybělo by v něm vrzání, chroupání a hlavně dychtící chlupaté čumáky trčící zpoza mříží.

Teď tedy do party přibyl králíček. Na začátku jsem měla představu ovlivněnou zkušeností kamarádů, že mě čeká mazlíček, který sebou praští o gauč a bude se na něm povalovat. Ovšem Čertík v duchu svého jména předčil svou aktivitou i jinak rychlé osmáky a extrémně rychlou činčilu. I ona v Čertíkovi vycítila silnou konkurenci. Od té doby, co jej poprvé spatřila, tváří se poněkud uraženě. Králíček jí totiž občas krade sušenou mrkev a kousky jablek, a navíc jsem musela svou pozornost spravedlivě rozdělit mezi všechny. Ještě ke všemu se Čertík moc nebojí, bez problémů činčile ohryzává domek a uštipuje seno ze zásobníku. No nenaštvalo by vás to?
Dokonce ani nezabírají sušené švestky, které jinak činčila miluje. Prostě se zatím nachází ve stavu deprese, jen doufám, že jí přejde.

Našeho Čertíka to však vůbec neznepokojuje, pořád něco očuchává, testuje a vesele si hopsá v kolébavém rytmu blues. Do toho se osmáci hádají o kus žvance a já to celé sleduji z uctivého povzdálí a nezasahuji. Jsem jen pozorovatel.

A tak mě napadá, proč se lidé z místa pozorovatelů přesunuli do rolí predátorů. Zvířata mají svůj řád života a my bychom jej měli respektovat. Bohužel jsme to nějak zapomněli. Chceme chránit přírodu, ale nedokážeme ani to základní, nechat jí volně dýchat.
Přitom dokonalejší řád nikdo zatím nevymyslel. A obávám se, že ani nevymyslí.