Možná hned nepocítíte rozdíl, když uslyšíte tato dvě různá postesknutí: „Trápí mě samota“ nebo „Trápí mě osamělost“; obojí vyslovím s nasládlým povzdychem a nebudu vypočítavě předpokládat, že bych si „samotou“ říkal o větší soucit nebo „osamělostí“ lépe poukázal na svůj status nezadaného. Obě slova budou se podobat jako vejce s jen nepatrně odlišného zabarvení, který ovšem nerozhodne o tom, zda mě politujete, nebo mě s pokrčením ramen minete. V rovině spontánně plynoucí mluvy nám „samota“ a „osamělost“ synonymicky splývají. Při bližším ohledání těchto dvojčat přesto objevíme jemné odlišnosti ve významech. Uvidíme, že samota a osamělost nemusejí obě vyrůstat z tísnivého pocit opuštění.

Začněme samotou, již spíše vyhledáváme dobrovolně, protože se k ní pojí nemálo kladů. Samota může být tišícím prostředkem, lékem, hájemstvím. Utíkáme na samotu, abychom si odpočinuli od auto-moto-mlýnků měst, volíme její vlídné objetí, když si potřebujeme vyřídit něco sami se sebou, i kdyby šlo jen o zpytování svědomí za třicet let starou krádež bonbonů. Samota není jen stav duše, ale patří i k přívlastkům jisté krajiny, bývá rozptýlena v její atmosféře. To ovšem nevylučuje přítomnost druhých, samota se dá sdílet, na samotu chodíme i ve skupinách a obydlujeme ji, ve skalách stavíme sruby, v údolích domky, na mýtinách rozbalujeme tábory, v hospodách bzučících po úlu hledáme stoly intimně odložené do přítmí. Samota klidně může být hlučná nebo u lesa, ale není nutné, abychom se v ní cítili osaměle. (V tomto ohledu více účinkuje „samotka“) Od samoty odvozuje se pojem „samotáře“, který se dobývá ke štěstí bez citové i praktické účasti druhých a svou izolaci si tudíž udržuje vědomě. Na rozdíl od samotářů není moc do skoku duším, které byly zanechány „o samotě“ proti své vůli. Od nich už přejdeme slovním můstkem k osamělosti.

To slovo samo o sobě zní krutěji už podle zvuku dvou „-s“ v něm obsažených. Nejen těmito zmijími zoubky zakusuje se do jedince neúprosně, s ostřejší fatalitou, ke všemu se na ni ráda lepí negativa – nuda, smutek, nostalgie studenou obručí svírají duši. Touha po jejím prolomení se pak ještě přilévá kyselosti k žíravinám, které ji způsobily. Osamělosti se zcela nelze vyvarovat, i když vás právě ani trochu nesouží, někde za obzorem už na vás čeká, aby se vám drsně vnutila, toto medúzí mračno úzkosti nehledí na místo ani čas, může na vás padnout v kumbálu v posledním patře věžáku stejně jako na večírku v obklopení lidmi nejživější nátur. Osamělost se rodí ve vás, nejpevnější přesvědčení vás nevyvede z jejího panství, hydra osamělosti sama rozhoduje, kdy budete puštěni z klepet. Potom se ještě rádi půjdete léčit na vlídnou samotu!

Proto dbejte nástrah zdánlivých synonym, abyste se vyvarovali nedorozumění. Kdo si naříká, že mu hlavou vrtá „samota,“ nemusí být nutně zoufajícím osamělcem, třeba mu jen vykradli lesní srub nebo mu ochránci přírody hrozí zhatit přestavbu domku na větrné hůrce. Ale určitě ten, kdo si stýská na „osamění,“ je na tom podstatně hůře, neboť zde jde o duši!

_{Ikona: http://media.photobucket.com/}