Občas to vyskočí ze starého filmu. Označení soudružka. Soudruh inženýr, soudruh ředitel a především pak soudružka učitelka. Do socialistického školství jsem naskočila v roce 1978 a zmíněné oslovení pro mě neznamená archivní hlášku z obrazovky, ale realitu, kterou jsem si se svými vrstevníky prožila.

Již úplně první den ve škole na počátku osmdesátých let probíhal zvláštně. Před školou stepovaly předem naštvané soudružky s plakáty a na vyplašené prvňáčky čekal projev soudruha prezidenta Husáka. Žvanil něco o míru, budoucnosti a bůh ví o čem. Museli jsme povinně poslouchat a každé vyrušení učitelka doprovázela nenávistným pohledem. Byla totiž královna. Nikdo na ní, kromě rodné strany, nemohl.

Do základní školy jsem bohužel nastoupila na pražském sídlišti Řepy. Za osm let školní docházky jsem poznala bezpočet režimních patolízalů a bezcharakterních. Ve druhé třídě jsme dostali nabídku vstoupit do pionýra, zatím jako jiskřičky. Kdo chtěl pokračovat jednou ve studiu dál, věděl, že tam vstoupit musí. Takže jsem místo školy hlídala pomník, nebo perlila v pionýrské soutěži. Chtěla jsem na střední školu a s mým buržoazně-sudeťáckým původem jsem budila podezření samotnou existencí.

Ve třetí třídě jsme vyfasovali učitelku, která dbala na osnovy vlastivědy natolik, že nás mučila  říjnovou revolucí a jinými nesmysly. Přičemž trvala na tom, abychom se data naučili nazpaměť. Když se naši stvořitelé ozvali na třídní schůzce, že na to naše mozečky ještě nestačí, oháněla se legitimacemi a povinným učivem. Kráva.

Druhý stupeň vede až do nebes

V páté třídě si s námi osud pohrál ještě víc. Za třídní jsme obdrželi druhou největší komunistku ve sboru, aby nás později oblažovala i ta první, samotná soudružka ředitelka. Zmíněná třídní na nás ječela, abychom oslovovali uklízečku, soudružko uklízečko. A velmi nelibě nesla, když jsme většinu potravy v jídelně odmítali konzumovat. Ona ji totiž nosila svému synkovi v kastrůlcích domů.
Dnešní studenti si mohou vybírat při obědech pomalu z pěti jídel, nabízí se jim i vegetariánská strava a někde dokonce zavádí i biopotraviny. O tom všem jsme si mohli nechat jen zdát. A například odhlášení obědů kvůli nemoci znamenalo naprosto neuvěřitelné martýrium. Ostatně o školních jídelnách si můžete přečíst jinde na Rozhledně: http://www.webmagazin.cz/index.php?stype - =all&id=5532.

Soudružka třídní s námi pracovala komplexně. V zeměpise vyprávěla pohádky o blahobytu v Sovětském svazu a branná cvičení měnila v menší vojenský výcvik.
K vysvědčení nám vždycky dávala písemné ohodnocení.

Soudružka ředitelka se tvářila nenápadně, ale v občanské nauce se dokázala pěkně vyřádit. Psali jsme testy, kde jsme museli citovat celé pasáže z učebnice, jež se týkaly definicí jako právo na práci aj. Bohužel tehdejší občanka se ani nesnažila tvářit jako skrytá propaganda, jednalo se o propagandu otevřenou a cílenou.

Jedině, kde si člověk užil alespoň trochu klidu, byly školy v přírodě. Ovšem záleželo, s kým třída jela. Ujetá komunistka dokázala i z pobytu venku udělat peklo na zemi.
Navíc když naše kroky mířily do továren, na Duklu a k významným pomníkům.




                  Autentická třídní momentka ze sklonku osmdesátých let.

Velký bratr prostě viděl a slyšel.