Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 9.8.2022, svátek má Roman 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 507
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13254
Komentářů: 11310


Měření



Percy Jackson: Zloděj blesku

18.09.2009   redakce   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Přinášíme vám ukázku v češtině čerstvě vycházejícícho fantasy románu pro mládež. Víte, jaké to je být polobohem? A nevědět o tom? Napsal Rick Riordan.

Pochop, já nechtěl být polobohem.
Pokud tuhle knížku čteš, protože máš podezření, že
jsi taky něco takového, radím ti: okamžitě ji zavři.
Uvěř té lži, kterou ti máma nebo táta o tvém narození
napovídali, a pokus se vést normální život.
Být polobohem je nebezpečné. A děsivé. Většinou
to člověka dost bolestivým a odporným způsobem
připraví o život.

Jestli jsi normální dítě a čteš to, protože to považu-
ješ za výmysl, prima. Čti dál. Závidím ti, protože do-
kážeš věřit, že se nic z toho nikdy nestalo.
Ale pokud se na těchto stránkách poznáš – když
ucítíš, jak se v tobě něco pohnulo – pak hned nech
čtení. Mohl bys patřit mezi nás. A jakmile to jednou
zjistíš, je jenom otázka času, než to vycítí i oni a při-
jdou si pro tebe.

Potom neříkej, že jsem tě nevaroval.
Jmenuju se Percy Jackson.
Je mi dvanáct. Ještě před několika měsíci jsem byl

žákem internátní akademie Yancy, soukromé školy
pro problémové děti na severu státu New York.
Jsem problémové dítě?
Jasně. Dalo by se to tak říct.

Abych to dokázal, mohl bych začít kteroukoli chvílí
svého krátkého mizerného života. Doopravdy se ale
všechno pokazilo v květnu, kdy se naše šestá třída vy-
pravila na exkurzi na Manhattan – osmadvacet psy-
chicky narušených dětí a dva učitelé ve žlutém školním
autobusu zamířili do Metropolitního muzea umění na
prohlídku starověkých řeckých a římských památek.
Já vím – zní to jako pěkná otrava. Jako většina ex-
kurzí na škole Yancy.

Ale tenhle výlet vedl pan Brunner, náš učitel latiny,
a tak jsem si dělal naděje.

Pan Brunner byl chlápek středního věku na elek-
trickém invalidním vozíku. Měl řídnoucí vlasy a za-
nedbanou bradku a nosil odřené tvídové sako, které
věčně smrdělo po kafi. Neřekl bys do něj, že bude tak
v pohodě, ale vyprávěl nám příběhy a vtipy a nechá-
val nás ve třídě hrát hry. A měl úžasnou sbírku řím-
ských brnění a zbraní, takže byl jediný učitel, kterému
jsem při hodinách neusínal.

Doufal jsem, že ten výlet vyjde. Přinejmenším jsem
věřil, že se pro jednou nenamočím do žádného maléru.
Páni, to jsem se teda spletl.

Víš, mně se na exkurzích stávají hrozné věci. Třeba
na prvním stupni, když jsme se jeli podívat na bitevní
pole u Saratogy, se mi přihodila ta nehoda s dělem z války za nezávislost. Já na ten školní autobus nemí-
řil, ale stejně mě pak vyloučili. A na předchozí škole,
to jsme byli na exkurzi ve vodním světě. V zázemí ba-
zénu se žraloky jsem tak nějak zmáčkl špatnou páčku
na lávce a celá třída si nečekaně zaplavala. A předtím...
No, asi už máš představu.


Tentokrát jsem si umínil, že budu sekat dobrotu.
Celou cestu do města jsem se musel otravovat s Nan-
cy Bobofitovou, pihatou zrzkou a kleptomankou. Tre-
fovala mého nejlepšího kámoše Grovera do týla kousky
sendviče s burákovým máslem a ke čupem.
Grover byl snadným cílem. Byl hubený, a když ho
něco štvalo, rozbrečel se. Musel propadnout o několik
tříd, protože byl jediný šesťák s akné a chmýřím prv-
ních vousů na bradě. A ještě k tomu byl mrzák. Dostal
celoživotní omluvenku z tělocviku, protože měl něco
se svaly na nohách. Legračně chodil, jako by ho každý
krok bolel, ale nenech se mýlit. Měls vidět, jak dovedl
uhánět, když se v jídelně podávaly plněné tortilly.
Zkrátka, Nancy Bobofitová po něm házela ty kous-
ky sendviče. Zachytávaly se mu v kudrnatých hnědých
vlasech a ona věděla, že se jí nemůžu nijak pomstít,
protože už mám podmínku. Ředitel mi pohrozil vy-
hazovem ze školy, pokud se během tohohle výletu sta-
ne něco špatného, nepříjemného nebo i jenom malin-
ko zábavného.
„Já ji zabiju,“ zamumlal jsem.
Grover se mě snažil uklidnit. „To je v pohodě. Já
mám burákové máslo rád.“

Uhnul před dalším kouskem Nancyina oběda.
„Tak, a dost.“ Začal jsem se zvedat, ale Grover mě
stáhl zpátky na sedadlo.
„Už teď máš podmínku,“ připomněl mi. „Víš, kdo
si to odnese, pokud se něco semele.“
Když na to teď vzpomínám, lituju, že jsem Nancy
Bobofitovou neuzemnil hned tam. Vyhazov ze školy
by bylo houby ve srovnání s malérem, do kterého jsem
se namočil.

Prohlídku muzea vedl pan Brunner.
Jel vpředu na invalidním vozíku a prováděl nás roz-
lehlými výstavními síněmi kolem mramorových soch
a skleněných vitrín plných fakt dost staré černé a oran-
žové keramiky.

Nešlo mi do palice, že ty kousky přežily dva, mož-
ná tři tisíce let.

Shromáždil nás kolem čtyřmetrového kamenného
sloupu s velkou sfingou nahoře a začal nám vyprávět,
že to byla stéla a označovala hrob nějaké holky zhruba
našeho věku. Vyprávěl nám o vytesaných ozdobách
na bocích. Snažil jsem se poslouchat, co říká, protože
to bylo docela zajímavé, ale všichni kolem žvanili,
a když jsem jim řekl, že mají držet hubu, vysloužil
jsem si zlostný pohled od paní Doddsové, našeho dal-
šího učitelského doprovodu.

Paní Doddsová byla učitelka matematiky z Geor-
gie. Věčně nosila černou koženou bundu, i když jí už
bylo padesát. Vypadala dost drsně, zřejmě by neměla problém najet ti na harleyi přímo do skříňky v šatně.
Přišla na Yancy v pololetí, když se naše předchozí ma-
tikářka nervově zhroutila.
Paní Doddsová od prvního dne milovala Nancy
Bobofitovou a mě považovala za ďáblova spratka.
Když na mě namířila zkroucený ukazovák a fakt slad-
ce řekla: „Zlatíčko,“ bylo mi jasné, že budu zase měsíc
po škole.

Jednou, když mě donutila až do půlnoci gumovat
poznámky ze starých pracovních sešitů, řekl jsem
Groverovi, že paní Doddsová podle mě není člověk.
Změřil si mě docela vážně a řekl: „To máš úplnou
pravdu.“

Pan Brunner dál mluvil o řeckém pohřebním umění.
Nakonec se Nancy Bobofitová zahihňala něčemu
ohledně nahého chlápka na stéle a já se obrátil a řekl:
„Držela bys laskavě hubu?“
Zaznělo to hlasitěji, než jsem chtěl.
Celá skupina se rozesmála. Pan Brunner přestal vy-
právět.

„Pane Jacksone,“ řekl, „chtěl jste něco dodat?“
Byl jsem úplně rudý. Odpověděl jsem: „Ne, pane.“
Pan Brunner ukázal na jeden výjev na stéle. „Mož-
ná byste nám mohl říct, co ten obraz představuje?“
Díval jsem se na plastiku a ulevilo se mi, protože
jsem to vážně poznal. „To je Kronos pojídající svoje
děti, ne?“
„Ano,“ přisvědčil pan Brunner, ale očividně mu to
nestačilo. „A udělal to proto, že...“
„No...“ Lámal jsem si hlavu, abych si vzpomněl.
„Kronos byl vládcem bohů a –“
„Bohů?“ zeptal se pan Brunner.
„Titánů,“ opravil jsem se. „A... nevěřil svým dětem,
které byly bohy. Takže, hm, Kronos je snědl, že? Ale
jeho žena schovala malého Dia a místo něj dala Krono-
vi sníst kámen. A když pak Zeus vyrostl, tak svého tátu
Krona podvedl a ten jeho bratry a sestry vyzvracel –“
„Fuj!“ řekla jedna holka za mnou.
„– a pak začala ta velká bitva mezi bohy a Titány,“
pokračoval jsem, „a bohové vyhráli.“
Ze skupiny se ozvalo hihňání.
Nancy Bobofitová za mnou zamumlala kamarádce:
„Jako by nám to v životě k něčemu bylo. Půjdeš žádat
o práci a tam ti řeknou: šbquo;Vysvětlete nám, prosím, proč
Kronos snědl svoje děti.‘“
„A pane Jacksone,“ pokračoval Brunner, „abych
parafrázoval znamenitou otázku slečny Bobofitové,
proč je to pro život důležité?“
„A máš to,“ zamumlal Grover.
„Drž hubu,“ zasyčela Nancy a obličej jí hořel ještě
víc než vlasy.
Aspoň že si to odnesla i Nancy. Pan Brunner byl
jediný, kdo ji dokázal přistihnout, jak plácá pitomos-
ti. Měl uši jako radary.
Přemýšlel jsem nad jeho otázkou a pokrčil jsem ra-
meny. „To nevím, pane.“
„Aha.“ Pan Brunner se zatvářil zklamaně. „No, na-
půl dobře, pane Jacksone. Zeus opravdu nakrmil Kro-
na směsí hořčice a vína, což ho přimělo zvrátit dalších
pět dětí. Ty coby nesmrtelní bohové samozřejmě žily
a rostly naprosto nestrávené v Titánově žaludku. Bo-
hové porazili otce, rozřezali ho na kousky jeho vlastním
srpem a rozsypali ostatky po Tartaru, nejtemnější části
podsvětí. A když jsme u tak veselého tématu, je čas na
oběd. Paní Doddsová, vyvedla byste nás laskavě ven?“
Třída se trousila na vzduch, holky se držely za bři-
cha a kluci se pošťuchovali jako pitomci.
Grover a já jsme se chystali vydat za nimi, když pan
Brunner prohlásil: „Pane Jacksone.“
Věděl jsem, že to přijde.
Pověděl jsem Groverovi, aby šel. Pak jsem se obrátil
k panu Brunnerovi. „Ano?“
Pan Brunner měl výraz, jaký člověka znervózní –
pronikavé hnědé oči, jakoby tisíc let staré, které už
viděly všechno na světě.
„Musíte pochopit odpověď na mou otázku,“ začal
pan Brunner.
„O Titánech?“
„O skutečném životě. A jak v něm využijete svá
studia.“
„Aha.“
„To, co se ode mě učíte,“ řekl, „je nanejvýš důleži-
té. Očekávám, že s tím tak budete nakládat. Od vás
chci jenom to nejlepší, Percy Jacksone.“
Začínalo mě štvát, že na mě ten chlap tak tlačí.
Chci říct, jasně že bylo docela super, když Brunner
pořádal turnaje, navlékl na sebe římské brnění, za-
řval: „Do střehu!“ a vyzval nás na souboj meč proti
křídě. Museli jsme běžet k tabuli a jmenovat všechny
řecké a římské postavy, jaké kdy žily, a jejich matky
a bohy, které uctívali. Ale pan Brunner čekal, že budu
stejně dobrý jako ostatní, přestože trpím dyslexií
a poruchami soustředění a v životě jsem neměl lepší
známku než trojku. Ne – nečekal, že budu stejně dob-
rý – čekal, že budu lepší. A já si prostě nedokázal
všechna ta jména a fakta nacpat do hlavy, natož je
správně vyslovit.

Zamumlal jsem něco o tom, že se budu víc snažit,
a pan Brunner se dlouze a smutně podíval na stélu,
jako by byl na pohřbu té holky.
Řekl mi, abych šel ven a snědl si oběd.
Třída se shromáždila na předním schodišti muzea, od-
kud jsme mohli pozorovat chodce na Páté avenue.
Nad hlavami se nám začala honit pořádná bouř-
ka, mraky byly černější, než jsem kdy nad městem
viděl. Počítal jsem, že to asi bude tím globálním
oteplováním nebo tak, protože už od Vánoc počasí
ve státě New York bláznilo. Zažili jsme mohutné
sněhové bouře, záplavy i ničivé požáry po úderech
blesků. Nepřekvapilo by mě, kdyby se právě teď blí-
žil hurikán.

Nikdo jiný si toho zřejmě nevšímal. Pár kluků há-
zelo sušenky po holubech. Nancy Bobofitová zkoušela
něco ukrást jedné ženské z kabelky a paní Doddsová
samozřejmě nic neviděla Grover a já jsme se posadili na kraj fontány dál od
ostatních. Mysleli jsme, že takhle nikdo nepozná, že
patříme k té škole – ke škole pro ztracence, kteří jinde
neuspějí.
„Budeš po škole?“ zeptal se Grover.
„Ne,“ řekl jsem. „Kvůli Brunnerovi ne. Kdyby mi
konečně dal pokoj. Já přece nejsem žádný génius.“
Grover chvíli nic neříkal. Pak, když už jsem si mys-
lel, že mě poctí nějakým hlubokým filozofickým
moudrem, aby mě povzbudil, zeptal se: „Můžu si vzít
tvoje jablko?“
Neměl jsem moc chuť k jídlu, tak jsem mu ho dal.
Pozoroval jsem proud taxíků na Páté avenue a mys-
lel na mámin byt jenom kousek od místa, kde jsme
seděli. Neviděl jsem ji od Vánoc. Hrozně moc se mi
chtělo skočit do jednoho taxíku a zamířit domů.
Vzala by mě do náruče a radovala by se, že mě vidí,
ale taky by byla zklamaná. Poslala by mě rovnou
zpátky do Yancy a připomněla, že se musím víc sna-
žit, i když to byla moje šestá škola za šest let, a i z té
mě nejspíš vyhodí. Ten její smutný pohled bych ne-
vydržel.
Pan Brunner zaparkoval invalidní vozík pod ram-
pou pro postižené. Jedl celer a četl si nějaký brožova-
ný román. Vzadu ve vozíku měl zastrčený červený
slunečník, takže to vypadalo jako nějaký pojízdný ka-
várenský stolek.
Chystal jsem se rozbalit sendvič, když se přede
mnou objevila Nancy Bobofitová se svými příšerný-
mi kamarádkami – asi ji už omrzelo okrádat turisty
– a hodila svůj napůl snědený oběd Groverovi do
klína.

„Hups.“ Zakřenila se na mě křivými zuby. Pihy
měla oranžové, jako by ji někdo postříkal hořčicí.
Snažil jsem se zůstat v klidu. &Skolní poradce mě
milionkrát nabádal: „Napočítejte do deseti a potlačte
vztek.“ Ale byl jsem tak rozzuřený, že mi to nemysle-
lo. V uších mi začalo hučet.
Nepamatuju si, že bych se Nancy dotkl, uvědomu-
ju si až to, že seděla na zadku ve fontáně a křičela:
„Percy mě strčil!“
Zjevila se paní Doddsová.
Některé děti si šeptaly: „Viděli jste to –“
„– ta voda –“
„– jako by ji popadla –“
Netušil jsem, o čem mluví. Věděl jsem jenom to, že
mám zase průšvih.
Jakmile se paní Doddsová přesvědčila, že je chudák
malá Nancy v pořádku, a naslibovala jí, že v muzej-
ním obchodě se suvenýry dostane nové tričko atakdá-
le atakdále, obrátila se na mě. V očích jí vítězoslavně
plálo, jako bych provedl něco, na co čekala celé polo-
letí. „A teď, zlatíčko…“
„Já vím,“ zabručel jsem. „Měsíc gumovat sešity.“
Nebylo to to pravé, co jsem měl říct.
„Pojďte se mnou,“ vyzvala nás paní Doddsová.
„Počkat!“ vyjekl Grover. „To jsem byl já. To já jsem
ji tam strčil.“

Zíral jsem na něj, celý vedle. Nechtělo se mi věřit,
že se mě pokouší krýt. Paní Doddsové se bál až k smr-
ti.
Zabodla do něj pohled, až se mu štětinatá brada
roztřásla.
„To bych neřekla, pane Underwoode,“ sykla.
„Ale –“
„Vy – laskavě – zůstanete tady.“
Grover se na mě zoufale podíval.
„V pohodě, kámo,“ uklidnil jsem ho. „Dík za po-
kus.“
„Zlatíčko,“ vyštěkla na mě paní Doddsová. „Oka-
mžitě.“
Nancy Bobofitová se domýšlivě uculila.
Věnoval jsem jí svůj nejpropracovanější zabijácký
pohled. Pak jsem se obrátil k paní Doddsové, ale ne-
byla tam. Stála u vchodu do muzea, vysoko nad scho-
dy, a netrpělivě na mě kývala, abych šel za ní.
Jak se tam tak rychle dostala?

Míval jsem takové chvíle, kdy mi mozek jakoby
usnul, a pak už jsem si uvědomoval jenom to, že mi
něco ušlo, jako by ze světa vypadl dílek skládačky a já
zíral na prázdné místo po něm. &Skolní poradce mi
řekl, že to patří k hyperaktivitě s poruchou pozornos-
ti, že mi mozek špatně vykládá věci.
Nebyl jsem o tom tak docela přesvědčený.
&Sel jsem za paní Doddsovou.

V půlce schodů jsem se ohlédl na Grovera. Vypadal
bledý a koukal se střídavě na mě a na pana Brunnera, jako by ho chtěl přinutit, aby si všiml, co se děje. Ale
pan Brunner byl zabraný do svého románu.
Pohlédl jsem nahoru. Paní Doddsová zase zmizela.
Byla teď v budově, na konci vstupní haly.
Fajn, pomyslel jsem si. Donutí mě koupit v obcho-
dě se suvenýry nové triko pro Nancy.
Ale tohle zřejmě v plánu neměla.
&Sel jsem za ní dál do muzea. Když jsem ji konečně
dohonil, byli jsme zas v oddělení Řecka a Říma.
Kromě nás v sálu nikdo nebyl.
Paní Doddsová se zastavila se založenýma rukama
před velkým mramorovým vlysem s řeckými bohy.
Vydávala zvláštní hrdelní zvuk, znělo to jako vrčení.
I bez toho bych byl nervózní. Je divné být sám
s učitelem, zvlášť s paní Doddsovou. Bylo divné, jak
se dívala na ten vlys, jako by ho chtěla rozdrtit...
„Nadělal jste nám problémy, zlatíčko,“ promluvila.
Udělal jsem to nejbezpečnější, co se dalo. Řekl
jsem: „Ano, paní učitelko.“
Popotáhla si manžety kožené bundy. „Vážně jste si
myslel, že vám to projde?“
Její pohled byl víc než vzteklý. Byl přímo ďábelský.
Je to učitelka, pomyslel jsem si nervózně. Nemůže
mi přece nic udělat.
Ujistil jsem ji: „Já – já se budu snažit, paní učitelko.“
Budovou otřásl hrom.
„My nejsme žádní pitomci, Percy Jacksone,“ pro-
hlásila paní Doddsová. „Byla jen záležitost času, než
jsme tě našli. Přiznej se a ušetříš si spoustu bolesti.“

Nevěděl jsem, o čem mluví.
Napadlo mě jedině, že učitelé museli objevit
v mém internátním pokoji tajnou skrýš cukroví, které
jsem prodával. Nebo jim možná došlo, že jsem svou
slohovku o Tomu Sawyerovi stáhl z internetu a kníž-
ku jsem nečetl, a teď mě nebudou známkovat. Nebo
ještě hůř, přinutí mě to přečíst.
„No?“ tlačila na mě.
„Paní učitelko, já...“
„Tvůj čas vypršel,“ zasyčela.
Pak se stalo něco hrozně divného. Oči se jí rozsvíti-
ly jako kusy uhlí v grilu. Prsty se jí protáhly a promě-
nily v pařáty. Z bundy se stala veliká kožnatá křídla.
Nebyla už člověkem. Stala se z ní svraštělá babizna
s netopýřími křídly a drápy a s pusou plnou žlutých
tesáků. A chystala se mě roztrhat na kusy.
Pak to všechno začalo být ještě divnější.
Pan Brunner, který ještě před chviličkou seděl před
muzeem, vjel se svým vozíkem do dveří síně a v ruce
držel kuličkové pero.
„Do střehu, Percy!“ houkl a vyhodil pero do vzduchu.
Paní Doddsová se na mě vrhla.
Vyjekl jsem, vyhnul se jí a ucítil, jak její spáry sekly
do vzduchu těsně vedle mého ucha. Chňapl jsem po
propisce, ale jakmile jsem se jí dotkl, už to propiska
nebyla. Byl to meč – bronzový meč pana Brunnera,
který vždycky používal při turnajích.
Paní Doddsová se ke mně bleskurychle otočila
s vražedným výrazem v očích.

Kolena se mi podlamovala. Ruce se mi třásly tak
hrozně, že jsem meč málem pustil.
Zavrčela: „Umři, zlatíčko!“
A rozletěla se přímo na mě.
Polila mě hrůza. Udělal jsem jedinou věc, která mě
napadla: máchl jsem mečem.
Kovová čepel ji zasáhla do ramene a hladce jí proje-
la tělem, jako by bylo z vody. Sssss!
Paní Doddsová mi najednou připomněla hrad
z písku před silným větrákem. Explodovala jako žlutý
prach, vypařila se na místě a nezbylo po ní nic než
smrad síry, skomírající jekot a ďábelský chlad ve vzdu-
chu, jako by mě ty její žhoucí rudé oči pořád ještě
pozorovaly.
Byl jsem sám.
V ruce jsem držel propisku.
Pan Brunner tu nebyl. Nebyl tu nikdo jiný než já.
Ruce se mi dosud třásly. Musel jsem mít ve svačině
nějaké jedovaté houby nebo co.
Copak jsem si to všechno jenom vymyslel?
Vyšel jsem ven.
Začalo pršet.
Grover seděl u fontány a nad hlavou měl roztažený
plánek muzea. Nancy Bobofitová tam stála, promoče-
ná po koupání ve fontáně, a něco řešila se svými hnus-
nými kamarádkami. Když mě uviděla, řekla: „Dou-
fám, že ti paní Kerrová spráskala zadek.“
Zeptal jsem se: „Kdo?“
„Naše učitelka. Tsss!“

Zamrkal jsem. Žádnou učitelku jménem Kerrová
jsme neměli. Zeptal jsem se Nancy, co to mele.
Jenom obrátila oči v sloup a odvrátila se.
Zeptal jsem se Grovera, kde je paní Doddsová.
Řekl: „Kdo?“
Ale předtím se zarazil a uhnul očima, takže mě na-
padlo, že něco tají.
„Tohle není legrace, člověče,“ zašeptal jsem mu. „Je
to vážná věc.“
Nad hlavami nám zaduněl hrom.
Viděl jsem pana Brunnera, jak sedí pod červeným
slunečníkem a čte si knížku, jako by se odtud ani ne-
hnul.
Vydal jsem se k němu.
Vzhlédl ke mně, jako bych ho vyrušil. „Á, to bude
moje tužka. Příště si, prosím, noste vlastní psací po-
třeby, pane Jacksone.“
Podal jsem panu Brunnerovi jeho propisku. Ani
jsem si neuvědomil, že ji stále držím v ruce.
„Pane učiteli,“ oslovil jsem ho, „kde je paní Dodd-
sová?“

Bez zájmu si mě změřil. „Kdo?“
„Další učitelský doprovod. Paní Doddsová. Učitel-
ka matematiky.“
Zamračil se a naklonil se dopředu. Zatvářil se tro-
chu starostlivě. „Percy, na téhle exkurzi není žádná
paní Doddsová. A pokud vím, žádná paní Doddsová
není ani na celé akademii Yancy. Není vám něco?“

Percy Jackson - Zloděj blesku vychází v české mutaci 14. září a milovníky fantasy vtáhne do řecké historie, která je zanesena do současnosti, opravdu poutavým a neotřelým způsobem. Autor Rick Riordan si získal mnoho skalních fanoušků právě novým pojetím hrdiny, ve kterém se spojuje lidská obyčejnost a síla samotných bohů z Olympu.



Anotace:

Jmenuji se Percy Jackson...

Do teď jsem si myslel, že jsem obyčejný kluk, kterého

čeká vyhazov ze školy... Zjistil jsem ale, že můj otec je bůh z Olympu...

Moje učitelka se proměnila v krvavou příšeru a kamarád je Satyr...

Všichni na mě mají spadeno a podezřívají mě z krádeže blesku, zbraně mocného boha Dia...

Musím dokázat svou nevinu a najít ukradený blesk a s ním i zloděje... Pomůžeš mi?

Bude to nebezpečné, tak neříkej, že jsem tě nevaroval...



Autor: Rick Riordan

Ilustrace: Christian McGrath

formát 145x210 mm, váz., 400 str., 399 Kč


Ve světě prodáno více než 3,5 milionů výtisků!

Zdroj: http://www.fragment.cz



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2022 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0299 s