Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 1.3.2021, svátek má Bedřich 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 504
Registrovaní čtenáři: 513
Publikovaných článků: 13022
Komentářů: 11216


Měření



Je Rozervanec Tylův pokus o odhalení povahy K. H. Máchy?

21.10.2009   Martina Bittnerová   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Náš národ miluje básníky a ze všeho nejvíce ty mrtvé, nejúspěšnější umělci pak umírají mladí, aby záhy po jejich smrti někdo napsal výhružný vzkaz společnosti,  trestuhodně dotyčného nedocenící. U Máchy zmíněný vývoj, pravda, tak rychlý nebyl, přesto když vydal J. K Tyl čtyři roky po jeho smrti povídku (někdy se udává novelu) Rozervanec, vzbudil tím u mnohých pohoršení. Snad v duchu myšlenky, že o mrtvých se má mluvit jen dobře.

Kupodivu dnes při prolistování jakoukoliv publikací zaobírající se Máchou a jeho dílem z tzv. odborného pohledu, narazíte na citace (ovšem bez uvozovek) právě z Tylova Rozervance. Jako by tento příběh všichni vzali za svůj, čili za autentickou výpověď o Máchovi od člověka, jenž ho osobně znal.

Ve škole se student dozví, že Tylův pamflet nestojí ani za přečtení, ba dokonce slušný Čech od něj musí odvrátit zrak, neboť v něm ten „proradný“ Tyl, grafoman a divadelní maniak, velmi ošklivě vylíčil ikonu českého básnictví K. H. Máchu.

Ti dva se přitom do roztržky, po níž Mácha opustil „Tylův ochotnický spolek“, vzájemně ctili a svým způsobem spolu přátelili a především spolupracovali. Myslím, že Tyl měl Máchu opravdu rád, velmi záhy v něm rozeznal obrovský talent. Bohužel každý z nich chápal vlastenectví poněkud jinak.

Tyl zastával názor, že smyslem literárního díla je především probouzení vlasteneckého cítění v řadách spoluobčanů, jejich příklon k hrdé historii Čechů a rozvoj jazyka a touhy po vědění. Mácha ovšem nedbaje této povinnosti stvořil Máj, v němž popsal docela obyčejné smilstvo okořeněné otcovraždou, čímž vlastně ukázal obyvatele naší země v ne zrovna příznivém světle. Tyla jednoduše uchvátil Máchův talent, ale vyčetl mu nedostatečnou myšlenku díla, pro národní obrození nevyužitelnou.

Mácha by si však do něčeho takového nikdy nenechal mluvit, a dokonce ani nechápal svou povinnost představit čtenářům uvědomělou báchorku o tom, kterak Němkyně provdala svou dceru za vlastence a po jeho způsobu začala hovořit česky, a v tom duchu i pak vychovávala své potomstvo. Tento typ literatury se v té době vítal a zcela schvaloval.

Kromě tedy smělého, a v našich končinách ojedinělého díla jako byl Máj, iritoval Tyla Mácha zřejmě i svým povahovým založením.
A když Mácha zemřel a lidé se začali ptát na Máj, na pana Máchu, na jeho život, sedl si Tyl a sepsal Rozervance, příběh tří přátel, ve větší míře seskládaný formou dopisů, v nichž Tyl předvedl stylistickou bravuru vylepšenou o místy neodolatelný ironický odstup.

Pan Tyl měl prostě smysl pro humor.
Navíc znal Máchovu milou dříve než básník a bohužel věděl, jakou měla dívka letoru, a jak moc asi vedle Máchy trpěla. Bydlel ve stejné ulici jako ona, přičemž Lori se navíc přátelila s Tylou nevěstou Magdou Forchheimovou, čili lze očekávat, že dívka se své starší družce možná ledackdy svěřila.

V Rozervanci si pak Tyl všímá žárlivosti K. H. Máchy, popisuje detailně jeho zacházení s Lori a barvitě vypráví o smutku Lořiny matky. Z našeho pohledu se nemusí zdát na vztahu Lori a Máchy nic divného. Hrůznost tohoto spojení vynikne, když si pro srovnání představíme model, kdy by vysokoškolský profesor literatury chodil s uklízečkou, která absolvovala s obtížemi základní školu a dále se nijak a v ničem nedovzdělávala. Při podobném spojení musí nutně nastávat chvíle, v nichž se myšlenky dvojice rozcházejí, protože si vzájemně neporozumí.

Pochopitelně pan profesor by měl intelektuální převahu, jíž by mohl využívat, což Mácha v podstatě dělal, ačkoliv tato idea se nám může jakkoliv příčit. V nerovných spojeních však ovládá druhého vždy silnější.

Každopádně vztah Máchy s Lori zůstával přesto v krajině soukromé, jednalo se o jejich víceméně svobodné rozhodnutí, které si nežádá rozsáhlejších komentářů. Ačkoliv tedy nazývat Lori Máchovou múzou bych považovala za trochu odvážné tvrzení. Z hlubokého pramene můžete čerpat nadlouho, ale z mělkého jen okamžik, což se Máchovi přihodilo.

Ovšem za velmi zajímavý považuji Tylův názor na Máchovou povahu, který vyplývá nepřímo z Rozervance.

Tyl totiž tvrdí, že se Mácha vhlédl v Byronovi a jeho souputnících, a přejal všechny atributy chování s tím spojené, včetně vzorů pro svou tvorbu.
Nabízí se totiž srovnání s pozdějšími dekadenty, kdy právě dekadenci podlehla celá generace mladých básníků a dodnes si můžete poslechnout na literárních soutěžích pro neprofesionály výroky o tom, jak by porota podle zaslaných prací soudila, že se jedná o autory zdeptané a zničené, a pak vidí při rozdávání cen normální usměvavé lidi. Prostě přichází pokušení, zdali u Máchy nehrálo roli také jeho mládí, které v sobě nese určitou revoltu. S ohledem na to, že studoval do svých pětadvaceti let, neměl příležitost zrovna moc dospět. Stále žil pod ochrannými křídly rodičů a univerzity, i když v mnohem tvrdší době než dnes.


Stejně to nahrává k některým kdyby - kdyby dál žil, odklonil by se od toho zármutku, od tragických témat, od pocitu znechucení světem a lidmi? Tyl se domnívá, že Mácha ryzím založením nebyl bytostný zachmuřenec utíkající mezi rozvaliny starých hradů, možná se v Byronovi vzhlédl, ta póza se mu líbila, ale mohl si ji tak přivlastnit?
K zasmušilci nesedí touha evidovat si všechny tělesné potřeby, dále ani přesné seznamy – Hrál jsem na divadle českém, nebo Přehled hradů spatřených. Na něco podobného přeci správný rozervanec jednoduše nemá náladu a čas.
A pak zviklá i samotný Tyl v Rozervanci. Na jednom místě vtipně dodává něco v tomto duchu:“Hynek stáhl koutky úst, no on si totiž uvědomil, že zapomněl být smutný.“

Ovšem Tyl se mohl mylně domnívat, že Hynek něco předstírá, protože jednoduše nedokázal pochopit, že by někdo musel po světě chodit stále s rameny svěšenými, s ohledem na to, co jiný vytvořil a s jakým optimismem a nadšením se vrhal do nových úkolů. Tyl nemusel pozorozumět, že někdo pohledem na slunce dostane, jak my dnes říkáme, depresi. Čili jeho poznámky k Máchově chování mohly vyjít ze základního nepochopení, přičemž ale stále zůstává varianta, že Mácha vše zbytečně dramatizoval.

Ostatně divadelní kritika mu právě něco podobného při jeho jevištních výkonech vytýkala.

Bohužel ostatní životopisci hovořili vždycky o Máchovi s nábožnou úctou. Tyl odvážně zapochyboval o Máchově póze v Rozervanci, který historie schovala pod koberec coby nactiutrhačný pamflet.

Když se totiž například Sabina označil za Máchova přítele, mnozí se vytasili s dopisy, v nichž Mácha hořekoval nad tím, že takový bloud jako on nemůže a nemá žádné přátele, neboť ho každý zradí. A protože Sabina později podepsal spolupráci rakouské tajné policii, vysmáli se mu všichni halasně. Přitom právě Sabina poskytl cenné svědectví o Máchovi, jež si prostudoval každý Máchův životopisec. A podobných přátel by se našlo víc, ale protože se jejich hlasy (hlavně ty méně opěvující) raději včas uklidily někam stranou, došlo k naprostému zbožštění Máchy básníka, Máchy člověka.

A přitom na jeho civilní tváři bychom našli tolik božského asi jako na prodejci jízdenek na železnici. Mácha byl neobyčejný však svým talentem, inteligencí a rozhledem. Ale jinak řešil běžné věci jako my.

Až ve třicátých letech minulého století Bohuslav Brouk vyřkl větu, že Mácha neměl pohlaví zarostlé mechem. A v celé kritické stati pak napadl strůjce Máchova kultu, jenž z něj vytvořili bytost pro božské uctívání. Prostě Brouk Máchu odhalil coby člověka z masa a kostí.

Tím si vysloužil žalobu máchologa Karla Janského, čímž pokus odvážné demytizace neslavně skončil.

Snad se jednou něčeho podobného dočkáme. Ale asi se vždy najde nějaký „zastánce starých pořádků“, který onoho troufalce zažaluje na urážku na cti a nebo o něm vydá pamflet. Jak se zdá, pamflety u nás mají pěknou tradici. Tyl za ten svůj na Máchu zaplatil, když se za pár let vytasil s Posledním Čechem, objevil se na scéně mladý drzý Borovský (pro všechny ctitele Borovského – náš milovaný bojovník v sobě nenesl ani střípek pokory), který Tylův román strhal natolik, že tím ohrozil jeho existenci. A proti výpadu Borovského zůstal Rozervanec, či dobové kritiky Máje, opravdu slabým odvarem. Borovský dokázal bojovat a pro svou pravdu i devastovat.

Ovšem fešácké vězení v Brixenu založilo rovněž jeden pěkný mýtus, ale o tom až někdy jindy.

ikona: J.K.Tyl - wikimedia.org


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Negar - 18.11.2009 - 3:37

Upozornění
...že se Mácha "vzhlédl" v Byronovi

...cenné svědectví o Máchovi, "jenž" si prostudoval každý Máchův životopisec.

..."M"áchologa Karla Janského...

...zda-li...

Hluboké myšlenky jsou zajisté to hlavní. Avšak chceme-li je veřejně sdělovat, nezaškodí i umět česky.

Od: Martina Bittnerová - 18.11.2009 - 11:40

Negare - díky za upozornění na chyby. Pravdou zůstává, že jsem to po sobě řádně neprostudovala. Teď už nám ale zase fungují korektorky.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2525 s